INTERMEZZO. IV. SMETANOVO KVARTETTO „Z MÉHO ŽIVOTA“.

Jak opilý ze síně koncertní

jsem s hlučícím se davem vypotácel...

Klapala sedadla a koule lamp svůj modrý

žár utlumily. Různé zápachy

voňavek třásly se nad chumly zvířenými

shawlů, v než dámy zahalily se...

Ještě jak pizzicatem v sále cvičebním

kdes vedle housle něžně zalkaly

pod prsty umělce, jenž zveselen

potleskem bouřlivým; s laškovnou vervou

smích sonórní se zatřás; sluhy hlas

rozeschlý; mazlivý hlas dívčí tiknul;

a široký proud městské společnosti

se začal náhle volnit po chodbách

ztlumený koberci... Noc byla jasná,

v tvář dýchla azurové, mrazné nebe

a pronikavě lesknoucí se sníh.

Tam se schodiště proudem valila

se mračna strakatiny velkoměstské,

kočáry hrčely a dvířka bouchala,

klusavý koní běh se ztrácel kamsi,

do ulic mizel s matným hrčením.

Oh podivné, kouzelné kvartetto,

to geniální rozbouření duše

ku mužným vzruchům bytost bodající!

Dech jeho velký ještě se mnou jde,

žár, bouře mládí, humor, melancholie

a tužby těhotné a utrpení,

sny mladých extravagancí a měkké

lichotné spousty láskyplných slov,

noblessy tiché a zas drsné bouře

mi rozkládají v duši akkordy;

a pak – ten hrůzou končící se tón

jak ve výšce by zůstal viseti!...

Životu zemřel s resignací filosofa,

když slyšel jen tón jeden vysoký,

když přátel hlasu nezaslech, ni hřmění

orchestru neslyšel, ba ani ne

zem kdyby sřítila se s rachotem,

jenž neslyšel hry vlastních rukou ubohých,

když plála světla nad užaslým davem,

jenž neslyšel potlesku ani výsměchu,

jen mozkem sledoval vše těžce churavým,

dle taktů v něm taktovkou svojí mával

nad hrajícím, obrovským orchestrem

sleduje živé, němé pohyby

v představe pouhé mnohotvárných zvuků

stál v mrtvém, nepohnutém tichu svém...

Ó mistře, mistře, báseň tvoje velká

s níž kupčit chodíme po velkých trzích,

jíž kulturu svou vystrkujem’ na krám,

bohužel celá, celá není ještě,

v ní schází ještě poslední tvůj vzkřik

člověka, který ve tmě zákeřné

se pere s děsnou svojí chorobou

a lapá po tvoření křečovitě

a lapá chvíle – v prázdnotě své hluché

a lapá světla v pustém prázdnu mozku,

po tónech hmatá, – ale ony náhle

jak omrzelí, šklební sluhové

vykradou palác a jej zapálí,

jej opustí a pána v zuření

a v bezvědomém, hrozném úpadku

kdes v síni na podlaze ležet nechají...

Ó mistře, nesmrtelné tvojí básni

v níž není pražádného pošklebku

těm psům, již trhali tě hlupstvím, sprostotou

zločinně úpadek tvůj pečetíce,

v níž není výčitky těm, kteří tebe

ústrky přivítali z Göteborgu,

ó mistře, nesmrtelné tvojí básni

ten děsný konec šílené tvé hlavy

o mříže blázince jež utloukla se,

to konce ukončení ještě schází,

ó to tam schází, to tam schází mistře,

můj mistře, odpusť, ale to tam schází...