Intermezzo noční. (II.)

Ó noci, noci tajemná,

co dýše z tvojí hloubi,

že slast a bolest vzájemná

se v duši mojí snoubí?

Či příbuzny jsou stíny tvé

všem stínům duše mojí?

či z hlubin tvých mne kdosi zve

k věčného míru zdroji?

Můj dech kdes bloudí v nebesku,

kde stane, ani neví,

ve luny bledém pablesku

poslouchá duchů zpěvy.

A cítí, jejich ohlasy

že utkvěly mu v duši,

a zhrdne žití zápasy

a věčný život – tuší!