Intermezzo

Nebe i zem se v smutku šatí hávy,

na srdce padá tíží ze olova,

jak havran letí myšlenka teď z hlavy

a z prsou vzdechy, lkání místo slova.

Každý se muž odívá do taláru,

to v habit černý jako o rekviích –

zas jedna duše uhasíná v zmaru

a k hrobu klesá v kletby melodiích.

Postavy tajné, plny panské pýchy

s obřadem smutným kolem utíkají –

pohřeb to divný, kdy za hnusné hříchy

ni jedny oči v pláči nezalkají.

Pohřeb to divný, bez svící a zvonů,

bez modlitby a bez průvodu lidu – –

zdaž člověk po smrti, zdaž po životu skonu

kdy dojde míru, pokoje a klidu?

Je těžko slzou ulevit své hrudi,

kdy rozrývá ji bleskem noc ta divá,

a sotva myšlenka se blaha vzbudí,

už sejček všemu umíráčkem zpívá.

Už všemu, všemu hodinka se blíží

a smrti ruka štěstí z loktů dere –

jen stíny lidstva po zemi se plíží

a ze rtů kněží zazní: miserere.

Snad ani to ne. Snad jen úsměv Kaina,

kdy Abel v krvi potopil se celý –

a přece srdcem bolest běží tajná

a prsa by se bolem rozletěly.

Na jazyk slovo smělé, velké sedá

a ruka třímá meč a zrádné kopí –

však tvář je strhaná a mrtvá, bledá

a lidská slza rosou běd ji kropí.

Pan ďábel výská. V pekle na cimbály

ta chasa bláznů tluče v opojení,

a slávu hlásá mefistovi králi,

že v světě cnosti není, není, není.

Pan král se směje, chechtá, blázní, šílí

a pohár krve vznáší do plamene,

nestoudné ženy strašným jekem kvílí,

až kvil ten hříchu do stropu se klene.

Do stropu z krve, bídy, hany, bláta,

to místo šarlátu a stříbra, zlata –

pan král je vesel, chasa duši vítá

a žárem rudým brána pekla svítá.

Před novou duší ženy tance vedou

ve skoku chlípném, s rozervaným vlasem

a duše s tváří neskončeně bledou

se šeptem víc, ne s vnadným jindy hlasem,

v němž cnost a krása shlížela se čistá,

pohlíží vůkol, zdaž tu není Krista,

a smáčí šat tím trpkým, bílým mokem.

Ty nejsi Márinka s tím potrhaným okem,

ty nejsi Márinka, to jsou jen tvoje stíny,

ty nejsi Márinka, ta byla beze viny –

ty nejsi Márinka, ta v jasné cnosti žila,

ta byla upřímná a krásná, sličná, milá!

Ten vlas se stáčí jako hadí plémě,

to oko blýští jako blesky žáru,

tak nezřela tě na svých prsou země

a nechodila’s černém ve taláru.

A přece, ženo! – přece, ženo’s, padla.

Routa ti s věnce jako v podzim svadla,

vyschl ten pramen nejkrásnějších očí

a srdce nad bokem ti ve prach změnilo se.

Teď nezaskví se oko v pláčů rose,

teď o tvůj pas se ruka neotočí,

zčernala by jak tknuta ďábla rukou,

zedrána metlou, utrýzněna mukou,

a na tvé hlavě věnec sedí z hloží –

odpusť ti, Marje, milosrdí boží!!

Tvé tělo dosud mezi lidmi bloudí,

však duše tvá zde věčném trvej v želi –

jen jeden jest, kdo lidskou vášeň soudí,

byť luzy rty se slávou rozezněly.

Ta luza křičí: sláva, sláva, sláva!

A ze člověka drahá padá hlava,

a srdce stydne, jakby led je nosil,

vysychá oko jak studánka v létě,

kdy čeká na to, aby dešť ji zrosil,

a luza výská po dalekém světě,

div srdce vášní, vztekem nerozbolí;

a luza výská – přejte jí té chvíle,

kdy věncem krášlí vyvolence milé,

by druhý den je pošlapala znova,

a místo slávy – kletby, hanby slova

vyvrhla na ně, sklála život vzdmutý

a za list vavřínu zvolila prut si krutý

a šlehala jím ve tvář prorokovu,

než došel v řeči k poslednímu slovu!

Tvé tělo žije, duše mrtva zase.

Neplačte pro ni, v mladistvé že kráse

vnořila ruku v tůni krve plnou

a postříkla se rozpustilou vlnou,

neplačte pro ni – – Márinko, mé dítě,

ten plamen pekla zase oživí tě

a dojdeš znovu krásné ku myšlence

a zpomeneš si svého na milence,

a vzkřikneš, ztichneš – bude se ti zdáti,

jak upadla by’s věčné do závrati,

budeš si přáti, usnout navždy v hříchu

a rozpláčeš se u šíleném smíchu – –

to bude krásné, ach to rozkoš bude,

Márinko, ženo, dítě moje chudé!!

Snad, Márinko, ač smrt tě v náruč vzala,

by’s ještě jednou umřít sobě přála,

pochovat duši, uspat v noci, za dne,

kdy není nikde smilování žádné.

Je přec tak sladko odpočívat v zemi

a k hlasům všem, všem zůstat němý

a zůstat mrtvým všemu tomu světu,

a býti stromem bez májových květů,

a spát a spát a věčně spát jen v snění

a nedočkat se více probuzení. –

Pan mefisto dnes vesel; chasa výská.

Márince po bohu se zase stýská,

chce pomodlit se, řeč jí selže v slovu.

Hle, vizte před sebou zde cnosti vdovu!

Ženich to krásný, bez klamu a bludu,

jenž nezasívá do srdce vám trudu,

hle, vizte zoufalost zde v ztroskotané ženě

a zplačte nad ní, ďáblové kdy v plese – –

z daleka chorál nočních duchů nese

se do hlubin a zmírá ve ozvěně.

Smutný to obraz; a mefisto výská.

Hrom divoký na stěny pekla tříská

a ženy kvílí, Márinka se chvěje – –

ach, což je v pekle lidem do naděje...

Márinka nedoufá, už víra všecka je z ní,

už láska prchla z posvátného stanu,

v němž duše ještě upomínky vězní,

jen žel, že ohlas jich sezvání hranu.

Márinka nedoufá – a k čemu doufat taky? –

Je snadno doufat nad i pod oblaky,

však není víry ve utrobách hlíny,

však není cnosti víc, kde vládnou viny;

je snadno doufat, kdy je naděj’ ve sny –

však kdy se ve hrob klade děsný

celá ta síla, člověkem co žije –

pak těžko štěstí hledat u Marije!

Márinko, ženo! – k čemu už to slovo,

kdy puklo žalem srdce básníkovo?...