Intermezzo.

A ticho v poledne, když život všude nejvíc proudí,

mne překvapilo v celle u vychladlých kamen.

A venku, v polích, Zima přesypává mlhu s deštěm.

Sen noci táhne duší, pláču tichem zmámen.

Mé samoty již dávno shořkly, nevidím v nich květů.

Jsem tichem obležen a vlastní zmučen trýzní.

Měl duši jsem, a nyní rozpytvaná před mnou leží,

měl písně jsem – a čekám, poslední až vyzní.

Teď žiju, a přec nejsem. V těle pracují jen stroje.

Bez zájmů, bez vědomí konám práce denní,

vše spustlo kolem, v ničem nezřím paprsku ton světlý.

Sen noci táhne duší, života již není.