INTERMEZZO.

Svým žalům zapovím, by za mnou cestovaly

na tichou výspu mou, kam toužím uniknout;

v svár nitra zavelím, v spor neplodný a stálý,

na slovo kouzelné bouř musí utichnout.

Vzpomínky zahodím do moře u přístavu

a z lodi sudby své svobodně vystoupím.

Ne klamnou naději ni výzkumných cest slávu,

jen krátký oddech chci, jejž draze vykoupím.

Na smutek věcí všech, na instinkty, jež lhaly,

žal pozdní moudrosti i promarněný cit,

na posměch sudby své, na pouta, která pálí,

co v dálce zanechám, chci na vše zapomnít.

A úsměv poklidný jak jitro po stvoření

nad srdcem ztišeným se sladce rozšeří.

Od jitra k večeru při slavném ptactva pění

chci v lesích zelených žít sudby příměří.