Inthronisace v neděli na slavnost nejsv. Jména Ježíš 14. ledna 1900.

Od včerejška stála Praha v lesku,

slavnostně se každý naladil;

nikde v tvářích není vidět stesku,

ni mráz tuhý chodcům nevadil;

kde kdo čerstvým krokem chvátal rád

ulicemi na královský hrad.

Devět hodin na všech věžích bilo,

a hned nastal ještě větší ruch;

z kasáren se vojsko vyvalilo,

hudba, trubka, buben vniká v sluch;

z Vídně k tomu zvláštní rozkaz dán,

tak Svou přízeň zjevil Král a Pán.

Hned zas městské sbory ozbrojené

koňmo, pěšky k Hradu vedly krok,

aby v šiky lesklé seřaděné

průvodu tam nastoupily v bok;

přišly četné spolky mužů, dam,

aby vedly VELPASTÝŘE v chrám.

Rychle naplnily husté davy

na Hradčanech celé náměstí;

zastoupeny byly všechny stavy,

hovor jako větřík šelestí;

všem se jeví krása bohatá;

hodina se hlásí desátá.

Z města vzhůru roste hukot shonů,

každý hledí dostavit se v čas

z Prahy slyšet vážnou hudbu zvonů,

ze sterých úst ozývá se jas;

starce unavuje tento spěch,

kmetkám službu vypovídá dech.

Oko rádo vidí řadu kněží

toužně připravených k odchodů;

statní muži, starci, dorost svěží,

sešli se tu z četných obvodů;

preláti též a tré biskupů 4),

miláčkové věrných zástupů.

Živne děkanova residence,

duchovenstvo ven z ní vychází;

za ním kanovnická assistence

VELEKNĚZE slavně provází;

ON hned, berle maje v levici,

zbožné davy žehná pravicí.

S průvodem se ARCIBISKUP pojí,

za NÍM kráčí Pražský starosta

s náměstky a ctěnou radou svojí,

v nichž se jeví mnohý hodnosta;

otec knížete a JEHO rod 5)

v průvodě tom slavil vzácný hod.

Za nimi jde česká šlechta věrná 6),

zástupcové slavných úřadů,

jichžto oděv třpytí se a černá

upravenou cestou u sadu;

hudba zavznívá a zbožný zpěv

ze rtů mužů, kmetů, žen a děv.

Rukou holou za tuhého mrazu

nesa studený kov berlu SVOU,

VELEKNĚZ do chrámu všel bez úrazu

skončiv s věrci cestu velikou;

ku zármutku mnohým zástupům

nepojal vše množství Boží dům.

Před oltářem mučeníka Jana

pokořil se Kristu v Svátosti,

sladká JEMU přípověď tam dána:

„Sílit budu TĚ Svou milostí;

modli se a pracuj pro Svůj lid,

by mu v duše zbožné dán byl klid.“

V kapli Navštívení hold Svůj skládal

prabiskupu Čechu Vojtěchu,

slíbeno MU, důvěrně zač žádal,

cítilť v srdci dobrém útěchu;

prosil: „Sviť mi vznešený Tvůj vzor,

klidit volím ve Tvé vlasti spor.“

A již povstal, modlitbami silen,

vzhůru k nebi pozdvihnul Svůj zrak;

„Ano, být chci povinností pilen,

Ty můj Bože, zaplaš obav mrak!“

K hlavnímu pak oltáři se bral,

aby trůn Svůj ve Svou držbu vzal.

Břemen těžkých už se méně lekal

vida biskupů a kněžstva kruh;

na mši svatou děkanovu čekal,

vroucně vzdychal: „Pomáhejž mi Bůh!“

Po mši svaté žehnal národu,

Bůh by odvrátil zlou nehodu.

Po mši na Vojtěchův stolec vyšel,

za kněžstvo řeč krásnou probošt měl 7);

k slzám pohnut VELEKNĚZ ji slyšel,

vzdávaje dík, vřele na něj zřel,

a hned hlasem zvučným, laskavým,

mluvil kněžstvu a všem věrným Svým.

A hle, biskupové přiklekají

k arcibiskupovi mladšímu;

pro NĚJ míru políbení mají,

k Hodnostu se kloní vyššímu;

upřímnou MU úctu přišli vzdát;

METROPOLITU ctí každý rád.

Všechno kněžstvo kolena svá shýbá

u vlídného ARCIPASTÝŘE,

posvěcenou ruku vřele líbá

za slib, s NÍM že stojí u víře.

Velebný a dojemný ten zjev

končí slavný Bohu chvalozpěv.

KNÍŽE-PÁN pak do paláce vchází,

posvěcuje modlitbou Svůj byt;

jásající lid JEJ doprovází,

nadšeně MU jeví lásky cit:

„Pán Bůh národu buď milostiv,

Velkněze Lva vlasti dlouho živ!“