INTIMNÍ.

Je večer tesklivý, bez pozdní písně ptačí,

v něm podzim voní už a do duše se tlačí,

s ním slzné stesknutí z hladiny řeky vstává.

Co chtěl jsem ve svých snech mi šerem prokmitává,

a co jsem nedosnil, vždy časně probuzený,

a všechna bolest má, vzkřiknutí bez ozvěny.

Ti, jež mám nejvíc rád, vždy zůstali mi cizí,

a už i mládí mé mi bez úsměvu mizí,

plod žádný neuzrál ze květů na mém stromě,

a nikdy neřek’ jsem, co v duši pálilo mě,

jen stále toužil jsem a náruč rozevíral –

a den můj květnový už na západě zmíral.

Mělo by léto hřát a zatím podzim čiší,

mou smutnou modlitbu dnes bůh už neuslyší,

ji nikdy neslyšel, ač kleče jsem ho prosil,

mou líhu vyprahlou v dnech vzrůstu neporosil,

vždy s každým večerem jen stíny napršely,

a k hvězdám neviděl jsem pro zrak slzou stmělý.

Ty, tichá astro má, až píseň napadne mi

o polním skřivanu, jenž z hnízda vzlétl němý,

jen beze slova dlaň svou polož na mé čelo.

Co v srdci chtělo znít a nikdy nedoznělo,

ty, až se večer stmí, uslyšíš z dálky zpívat,

a sen mé mladosti v tvou hruď se bude dívat.