Intimní dialogy. (II. Duše.)

Což, dál budeme se zmítat;

dál půjdem tedy všední žití stepí

a zařinčíme řetězy si drahou,

chléb samoty si posolíme snahou

a vzplanem láskou k těm, kdož hluší, slepí.

My zvyknem skromnosti, nám stačí střepy

i svadlý list, jenž zrosen rosy vlahou,

my spokojíme se i s prósou nahou,

za háje laurů vezmem lány řepy.

Jen jedno když v té poušti neztratíme,

to vědomí, že lepší jsme a vyšší

než ti, pod jejichž svory zápasíme.

To balsám, opium, jež všecko ztiší,

zveš pýchou satanskou to – což tu víme?

Máš pravdu, dopijem tu číši!