Intimní dialogy. (III. Stud.)

Zřels poupě leknínové,

jak z jitra neb jen večer otvírá se

jen hvězdám, zoře plá vstříc v celé kráse,

však v žáru slunce jak je zavrou snové?

Nač davu stále v jiné písni nové

se zpovídat, či někdo po tom ptá se?

Nad sarkofagem socha v ryzí kráse

plá, co v něm hnije, nedí její rtové.

Ty polož pečeť mou na svoje ústa,

tvá báseň buď ta socha sarkofagu,

v své čisté kráse plaň do budoucnosti!

Tvé nitro zahal stínů clona hustá,

vol mlčení a taje starých magů,

než luze ukazovat tlící kosti.