INTIMNÍ ROZHOVOR.

,Zda vzpomínáte ještě, milostivá,

kdy poprvé my sešli jsme se,

kdy zřel jsem prvně Vaše očka snivá?‘ –

„Oh, vím! Na sklonku jara... v lese!“

,Zda vzpomínáte v naše seznámení,

jak zněla první má k Vám slova?‘ –

„Oh, ano! – Vzpomínám vždy znova,

a slyším jasně dosud jejich znění:

Vy pravil Jste: Zda směl bych šťastným býti

a průvodu Vám svého dáti? –

Já ptala se: jak mohla bych to chtíti?!

prv musila bych přec Vás znáti!“ –

,Jak dobrou pamět máte! – Vzpomínáte,

kdy poprvé jsem rety Vaše

si zlíbat dovolil tak plaše?‘ –

„Což o to! – Hubičky krást znáte!“ –

,Pak vzpomeňte si na ta slova lásky,

jež mluvil k Vám jsem, zpit jsa touhou!‘ –

„Kdy zasílal Jste ku hvězdám Své zkazky?

či kdy Jste zíval chvílí dlouhou?!“ –

,Ó, nesmějte se, prosím, milostivá!

Já miloval Vás tenkrát mnoho!‘ –

„To hezké bylo! – Nic však z toho,

když slavík stále stejnou píseň zpívá!“ –

,Jak krutá Jste! – jak ledová to slova! –

Což litujete minulosti?

Já chtěl bych prožíti ji s Vámi znova!‘ –

„Já však ne! – Mám již toho dosti!“ –

,Což nebyla Jste, rcete, tehdy šťastnou,

když slaďounce jsme šepotali...?

klid večera se nesl dálí...

já přísahal, jak miluji Vás, krásnou.‘ –

„To fráse byly, pouhé lichocení!

a tehdy byla jsem tak snivá –.

Však časy, lidé, vše se mění,

teď jinou píseň srdce zpívá. –

Mně postačila tehdy pouhá slova,

zvuk básní, svadlé kvítí, růže...

tak ideálně kreslila jsem muže!

Teď narozena však jsem znova!! –

V mé povaze se velká změna stala:

jsemť ženou nyní, žádné dítě...

Jen z románů jsem tehdy lásku znala,

a snadno lapil Jste mne v sítě!

Teď ženou jsem! – mám vyšší cíl a snahy,

mám jiné ideje a cíle!“ –

,Však život Váš mi byl co klenot drahý,

já chtěl bych vrácení té chvíle.‘ –

„To přešlo již, a je to bájí pouhou,

a láska naše pochována! –

Nám jiná dráha nyní dána

a v lásky minulost je cesta dlouhou!“ –

,Což nemožno, by jednou znovu zase

ty lásky vrátily se chvíle

tak jako tenkrát?‘ – „Nikdy, v žádném čase!“ –

,Bych směl Vás opět v touhy síle

na prsa stisknout, pocelovat rety,

do očí Vašich hledět jasných

a zlíbat Vašich ruček krásných –

ve klín Vám nosit, jako tehda, květy?‘ –

„Jste naivním příliš!“ – ,Co to díte, prosím?! –

Jsem naivním, maje rád Vás posud –?

Že obraz Váš v svém srdci ještě nosím,

to není vinou mou! – To Osud!! –

Já vzpomínal tak často...!‘ – „Stará píseň!

Na vzdechy už mne nechytíte! –

Já praktickou jsem...(!) Vy jen sníte

a vzpomínáním budíte si tíseň.“ –

,Což zapomněla Jste již vskutku zcela,

že srdce Vaše bylo moje,

že mně Jste kdysi plně náležela?‘ –

„Vždyť každý má vzpomínky svoje!

Teď nezbývá nám nic, než rozloučení! –

Nás roztrh’ tehdy krutý Osud...

Jak Vy – též já vzpomínám posud:

je román to, jenž nemá ukončení.“ –

,Což v srdci svém již necítíte bolu,

že trháte, co spojil Osud?!

Vždyť šťastni bychom mohli žíti spolu,

jen máte-li mne ráda dosud?

Proč chladnou Jste, či zdáte se ní býti?!

Jen na rty plnou pravdu dejte,

se slovem na mne pousmějte...!

Jen neřekněte: nemůže to býti!‘ –

„Jak hezky (jako tenkrát) mluvit znáte!“

,Ten úsměšek Vám špatně sluší!

Líp bude slušet, když mi slovo dáte!‘ –

„Sám Sobě odpovězte ve Své duši...

snad srdce mé Vám odpoví – to samé!“ –

,Ó, smím-li sám si odpovědět,

své duše hlasu při tom hledět,

tak tedy: – „ano“!?‘ – „Nuže... uhlídáme!“ –