INTIMNÍ SLOKY PRO MOU DCERUŠKU

Marno našich kroků chvat

chtěl by tvým se vyrovnat,

novou stezkou do neznáma

když chceš putovat.

Jako cetka s pozlátky

ztracen je čas přesladký,

kdy tě ve sny kolébaly

maminčiny pohádky.

Teď však, drahý kvítku náš,

s očí už nám unikáš,

do pohádky nejkrásnější

dveře odmykáš.

Kéž v ní nebe bez mraků,

zlaté zámky bez draků,

a tvůj rytíř ať má hvězdu

čistém ve znaku!

Bys jak růže spanilá

výsluním se rozvila –

a pak tichou písní krbu

pohádka se končila...

V podkroví, kde různé veteše krám,

myšky kde špýchary mají,

náhle jak vkročil bych v přitmělý chrám,

stanu a dech se mi tají.

Šípková Růženka? Princezen řad?

V pavučin zakletí dřímou?

Ach – jenom dětských panenek sklad,

sklíčených nudou a zimou.

Kde vaše sláva, kde blahý čas,

kde dětství úsměv je sladký,

když moje dceruška chovala vás

a v pestré strojila šatky!

Života nová na rozcestí

když potom mířila chutě,

vycpané panny, let dětských štěstí,

na půdu vynesla krutě.

Zřím v zraky skleněné, pohladím vlas

a dojat vidinou, plaše,

do oušek šeptám: vyčkejte čas,

snad přijde hodina vaše.

Snad, kdo vás vynesl, snese vás zas,

opráší vás rukou vlastní,

v růžové prstíky položí vás –

a všichni budete šťastní...

Tři duté krychle z křehké cihly,

šest oken v mumraj ulice –

Ó, jak mi oči vlahou zjihly,

cit srdcem zachvěl nevystihlý,

když vkročil jsem v ty světnice!

Zde nový krb se chvatně chystá,

dramatu nové jeviště.

Mé dítě, Rusalka má čistá

sem s ostychem jak v svatá místa

roznítit přijde ohniště.

A bolesti trn tajně bodne,

co stojím cizí pod střechou:

Osiří v dáli hnízdo rodné,

kde ty, mé dítě lásky hodné,

jsi byla dnů mých útěchou!

Ó nadpozemské, jasné síly,

v jichž rukou sudby vřeteno,

zde rozekleňte štít svůj bílý,

by dravé vichry nezbortily,

co tklivou něhou stmeleno!

Slunečko, v milosti vladařské

smiluj se nad horským krajem,

napolo zmrzlí prosíme

o trochu vřelejší zájem.

Dýchni mu na žebra studená,

ohřej krev ztuhlému spáči,

ať jako Šípková Růženka

ze sna se probudit ráčí!

Uvolni spoutané prameny

a stříbrem kaž rozzvučeti

skřivanu modrý zvon oblohy –

až naše přijedou děti.

Proto tě vzývám, Jasnosti,

nakloň k nám svou zlatou hlavu,

by mohl domov uvítat

děti mé v slavnostním hávu.

Ať zmizí s posledním rampouchem

Morany dotěrní skřeti,

by zmladla Země-babička,

pro velkonoční vajíčka

až naše pojedou děti.