Intimní sloky.

Nuž aspoň „Sestro!“ řeknu vám,

ač srdce mé mne při tom bolí,

že vést vás žitím sám a sám

svět všední nikdy nedovolí.

Víc nesmím si snad ani přát,

než oné víry světlo klamné,

že ve svém žití kolikrát

si vzpomenete přece na mne.

Když v sladké lásky závrati

mi nedovolí život ani,

bych vaše rty moh’ zlíbati

a zázrak vašich bílých skrání:

to stiší aspoň srdce mé,

ač při tom slzy s očí kanou,

že ruce své si stiskneme

a zašeptáme „Na shledanou!“

Když nesmím říci: „Duše má,

jsou věčně mými tvé rty rudé!“ –

to přece vím, že oběma

nám tichá touha v srdcích zbude.

A bude svítit v život nám

a v bolestech mých bude se mnou,

jak rudé lampy smutný plam

se věčně chvěje hrobkou temnou.

A bude jak ten svadlý květ,

jenž v reliquiích mládí dříme,

jenž voní dlouhou řadou let

a nad nímž vždycky zaslzíme.