Intimní sonet.

Sny pessimismu, posupné mé mraky

blesk rozmetal – ty, Lásko, smutně sladká!

Hle, šílím a se směji, citů hádka

má prsa štve, že podleh jsem ti taky!

Co u mne chceš? Viz, v žití bůh, kde jaký,

juž zmíraje se stydí, modla vratká,

co posvátno, vše s žitím zmizí zkrátka,

i čas, i prostor, vše co klame zraky!

„Nuž, zemru s tebou, nezapuď mne, vlídný,

Ó aspoň pro ty sny a dojmy vřelé,

v nichž jsi se klamal, ale přec byl klidný,

vždyť půjdu s tebou taky v říše stmělé

též střesouc vše, čím klame život bídný!“

Tož pouze v tom buď naše štěstí celé.