Intimní.

Den jasný, bez mráčku, v paprscích

kruh města leží v poledne lesku,

hřmí tramway, školáků vzkřik a smích,

shon duní ulicí v ruchu a třesku.

A přídy chrámů jsou zlacené

přílivem slunce, vlídně se nesou

nad město v slunci ztracené,

V změť blesků, jež se tajemné třesou.

Vzduch záři studený, prohřátý,

ti vniká k čelu, k srdci a hrudi,

je země zmíráním provátý

a vůní, která tvé vzpomínky budí. –

Nač starat se dnes o cizí žal,

o lidí nářky, vražednou bídu,

o poplach bojů, o zbraní třesk,

jež starou Evropu vybouří z klidu?

Nač vzteky kousat se do rtů dnes

nad neúspěchy rodné své země,

a marně o srdcí zpuchřelý rez

svou sloku nechat bušiti temně?...

Teď myslit na sebe nastal čas,

ve vůni, která vzpomínky budí,

a klidný poslechnout vnitřní hlas,

jenž šíří se a táhne nám hrudí,

o lásce divoké, o mladých snech,

o druzích nevěrných, nevolném žití,

o letech kvapících, o lepších dnech,

jež nebyly a mohly kdys býti...