INTROITUS.

Mne kdosi Vítězný vždy s jitrem navštěvuje,

když v horách slunce vlá jak Cherub plamenný

a světla milostí se naplňují sluje

a mechem pokory jich voní kameny.

V mé zraky zkalené svůj pohled upře tichý

a v oheň očistný mé touhy promění; –

jsou navždy zlomena v nich křehká pouta pýchy

a lidé duši mé jsou navždy vzdáleni.

Ten jinou zemi zná, mou zemi zaslíbenou!

Zpěv smělých pastýřů já k ránu slýchám z ní,

když snů mých beránky zas do hor slunných ženou

a v něžných akkordech jich zlaté zvonky zní.

Ó smělí pastýři, vy nikdy nezemdlení,

mé žeňte beránky v ty hory posvátné,

kde v tichu ohromném, hle, v nových světel chvění

mně vzešlo svítání zas úrodného dne.

Mé pastež beránky v té zaslíbené zemi,

až sluncem nebesa dnes nad ní zahoří: –

dnes všechny planiny tam kvetly nadějemi

a rudě odvahou tam vzplála pohoří!