Introitus.

Je znáte jistě; často v drahu vaši

se mihly tajemné ty postavy,

ať žlutý list se v svadlou travu snáší

a večer táhne šedý, mlhavý;

ať jarní slunce mladým listím pouští

svou tancující usmívavou zář,

vždy kráčejí jak visiony pouští

skráň skloněnou a v ruce breviář.

Ve starých, opuštěných parků tiši,

kol vyschlých, listí plných fontanů,

kde chladné větry zkazky zimy dýší,

ve dveřích rozvětralých altanů;

i na vsi tiché, po rybníků hrázi,

u hřbitovních zdí, opuštěných cest,

kde bodlák větrů v plen své pýří hází

a čekanka své lístky modrých hvězd;

před kláštery v aleji tiché, ztmělé

po svadlém lupení lip stověkých,

jak stíny chodí, nesou na svém čele

taj myšlénky a resignace sníh.

Ba v města vřavě, často na ulici,

kde vlny života se trou a vrou,

na tramvai a v davů tlačenici

svůj brevíř náhle klidně otevrou.

I ptám se často: Jaká božská těcha,

myšlénky jaký lék i dumy skvost

v té knize zavřen jest, že každý spěchá

číst v ní a víc, než káže povinnost.

Ať času proud jde tich, ať k nebi šlehá,

svět není pro ně, jiná v duši zář

jim svítí, jiných tichých slastí něha,

již mystický jim skytá breviář.

Syn doby nové chci se učit od nich,

s myšlénkou svou v tak těsném svazku žít,

jak leknín spící na hladinách vodních

se spletí kořenů v hloub zakotvit.

V hloub tiché dumy, z níž se rozvít může,

ať kolem soptí a se zmítá svět,

ve snivé kráse leknínové růže

mé písně v sebe uzavřený květ!

Ti myšlénkou svou zakotvení v bohu

jdou ovšem jako stíny žitím dál,

jich duch je roven ptáku báje, nohu,

jenž lunou živ dlí na okřídlí skal.

Svůj Pathmos přenesou i v denní vřavu,

jdou hlukem světa v sebe vhroužení!

já nemohu však odvraceti hlavu

od shonů kol od bouře, víření.

Kus mého srdce v davu tom se třese,

kus mojí duše lká i úpí tam,

já raduji se v malých malém plese,

já s nimi pro kus chleba umírám!

Pro chleba, tělo jenž i ducha sytí,

pro míru, práce, krásy, dobra vzruch,

všech žití kolem je i moje žití,

bůh potlačených je i též můj bůh.

A místo zázraků a visionů

mi plní dumy lidské práce plod,

s myslícím myslím, s tonoucími tonu,

mně svatý mozol dlaně, skrání pot.

Ne v odříkání, v zasáhnutí smělém

v to kolo záhad, které letí kol,

zřím úděl žití, být si spasitelem,

sám vykouzlit květ na bezlistý stvol.

A pouze v tichu svaté vigilie,

kde s bohem svým duch tiše mluví sám,

svůj brevíř, v kterém srdce moje bije,

– kéž srdce lidstva též! – si otvírám.