Introitus.

Den ze dne, jak jdou city duší,

jak čas na srdce doráží,

jak život v sílu ducha buší,

dnes ničí, zítra oblaží:

Tak moje ruka péro svírá

a píše u verš jediný,

co hlas, jenž nikdy neumírá,

jí káže z prsou hlubiny.

Tak moje ruka pérem vládne

a vždy, ať zraky zapláčí,

ať blaha paprsek v ně padne –

ve vlastní krev je namáčí.