Invektiva.

Dnes v hlučném kruhu. Zítra sám.

Směju se. Bouřím. Čas tak míjí.

Věř nebo nevěř: já se mám

jak milý Pánbů ve Francii.

Okolo psi se o kost rvou.

Zlé, býti cizím mezi všemi.

Věř nebo nevěř: sílu svou

jsem zbytečně dal rodné zemi.

Zem’ ssála, ssála po léta

mé vlohy, svěžest, touhu práce.

Věř nebo nevěř: Prokletá!

Čas přišel právě vyrovnat se.

Je na rtech ještě lehký smích.

Propasti též se kvítím kryjí.

Já mstím se v rythmech galantních

jak milý Pánbů ve Francii.

Že’s vyssála mi mládí, krev,

do jasných snů se smála temně,

šlapala zrní, dbala plev – –:

já proklínám tě, rodná země!

Že’s klaněla se bídáctví

a uražena nepomstila,

že trpaslíky reci tví

a trpasličí jejich díla,

že zrodila jsi tlachaly

a lokaje a šarlatány,

shluk parvenuů nekalý

a idee, jež zašlapány,

geniů hlavy zmáčkla v mžik

brutální, měšťáckou svou rukou –

a jásala, když mozek střík’.

Jen vzpomínka je strašnou mukou!

Rej vidím zlý a nečistý –

kol umělůstky, krotké plémě!

Chraň svoje karrieristy!

Jsou tebe hodní, rodná země!

Na rtech mých ještě lehký smích.

Propasti též se kvítím kryjí.

– Pomstím se v rythmech galantních

jak milý Pánbů ve Francii –