Invektiva.

Smávali se, smávali bradatí starci

vznětům našim, bradami třesouce směšni:

– Život vás brzy zkrotí a schladí,

bláhoví chlapci, zelená chaso!...

A přec jste se mýlili, šediví starci:

Neuctivý jak my vysmál se vám osud.

Smějem se, smějem krákorám vašim,

jdeme, přec jdeme vytčenou drahou!

Jestliže již zažehnut jednou byl oheň

ve kráteru duše, že k Slunci se zdvihla –

mručení vaše, které zní,

jako čápi když z hladu zobáky klapou,

neudusí nikdy již, slovutní starci,

duše naší sílu, vzlet náš i pýchu:

protože oheň, který se zmítá

v kráterech sopek i v našich duších,

rozžehalo Božství, ó šediví starci, zimomřiví,

kterým je těžko to chápat,

Božství že zažehá požáry v duších,

Silní by se zas rodili světu,

kteří by lidský rod zdvihali k světlu

vysoko nade svět žvatlavých starců,

kterým se Země zdá kaluží čápí,

proti nimž vzpoura je vnuknutím Božství...!