Invocatio.

Z Villona školy dítě prchlé v chvat,

ó ballado, v mou zbloudila jsi knihu,

a nevím, moderní jak bude šat

k tvé staré blousy přiléhati střihu.

Tož dvojnásob své práce cítím tíhu!

Mám démanty ti do kadeří plést?

V ráj poesie vede málo cest,

a všednosti kol zuří vřava děsná;

mé srdce ždá však pučet, plát a kvést:

Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!

Mám tebe do salonů vésti snad?

Co tanečnice v poletavém mihu

chceš na parketách pyšnit se a smát,

rej plný gracie, řeč plnou švihu?

Nech ten svět mask a praeparatů v lihu!

Či folianty mám k tvým nohoum snést?

Ó župan Fausta pro tě směšný jest,

ó soucit měj, má jizba dost je těsná,

jsem syt juž starých i moderních měst. –

Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna.

Pojď, svěř se mi, kde lesní vane chlad,

a teplé vánky dují sítím z jihu,

kde vlhká tráva, vody šum a spád,

kde pěnička se tulí v brázdy rýhu,

tam slavíky si pozvem ku dostihu.

Tam z večera při zlaté záři hvězd

tě budu k zdrojům poesie vést,

k své ženy očím, v nichž spí radosť plesná,

tam nedonikne soka šíp a lesť. –

Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!

Ó paní, které často na počesť

mé písně zněla sladká, vroucí zvěsť,

když zní jak ptáče, jež se budí ze sna,

ó rač jí k hnízdu přáti ratolesť:

Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!