IPHIMEDIE.

„Jak bouří zas dnes moře,

ký běsný vře v něm duch!

Mně nelze usnout ani

a darmo k tvojí skráni

se tisknu... Jaké hoře!

V mé krvi jaký ruch!“ –

– „Jen upokoj se, choti,

k mým ňadrům stul se blíž,

a nehleď v temno stále,

jen spi! Duch, nenadále

jenž divé vlny krotí,

v svou též tě vezme říš!“ –

„Hleď, kterak stříká pěna,

já zřím v ní tvary kštic

i obličej pln děsu...

Ó hrůzo, jak to snesu,

viz, hruď ta obnažena!

Ta majestátní líc!“

– „Jsi chorá, moje dítě;

čím nám vln, větrů shon?

Buď ráda, my se máme,

a v štěstí objímáme –“

„Nech!“ – Sjela s lože hbitě. –

„To on, to Poseidon!

Jej v mlze vidím jasně,

delfínů řídí spřež

svým trojzubcem v té hloubi,

triton mu v škebli troubí,

a třtina mořské třásně

vlas tká mu i vous též!“ –

– „To horečka, má drahá!

Ó jen se upokoj!“ –

Chtěl strhnout ji k své hrudi,

leč její prs ho studí,

děs divý po něm sahá,

na skráni potu znoj.

A než se nadál, mžikem

se kmitla, světlý stín

jen míh se po terasu –

skok v hloub, směs různých hlasů,

trub fanfara a s rykem

zas vod se zavřel klín.

On sám a dole moře

jak spící děcko jest,

po bouři ani zdání...

Od Oriona sklání

se k vlnám jedna zoře,

baldachýn věčných hvězd!