IRMA. (Dozpěv.)

Ton písně vyzněl naposledy

A duchem táh se v ozvěnu,

Cit matný vzňal se k plamenu

A úsměvem si hrál ret bledý;

Zrak v rysech anděla se topil,

Byl květem každý ňader tep,

Dech voněl jako jarní step,

Již zlatou rosou východ skropil.

Duch zadumal se v píseň krásnou,

Na drahou zíral postavu,

Jak lodník na svit přístavu,

Kdy mrakem hvězdy nad ním zhasnou,

Tak dumal, spásu četl v oku,

Jež v průvod písně mluvilo,

V něm blaho s bolem sídlilo,

Jenž nebyl ostřen do útoku;

Byl jemný tak a v soucit více

Jak struna lýry naladěn,

Kdy ne dlaň věštce, vánek jen,

Co sletěl s křídla holubice,

Se opře v ni a na ton zladí,

Tak jemný bol jak dívky dech,

Kdy v šero napne touhou slech,

Jak v rosné trávě stopa hadí,

Kdy nesehnut klas ni list pýru,

A nesetřen se chvěje pel,

Tak jemný, jak by říci chtěl:

Jsem duši věčného znak smíru,

Jsem písku sahar palma stínu,

Jsem oblak bouře přestálé,

Jsem kapradě keř na skále

I děcka úsměv matce v klínu,

Jsem boha výzvuk porozkvetlý

A nejsem bolem! – Mluvil tak

Ten vábný zjev a do oblak

Se nes jak anděl ráje světlý,

Jen úsměv poslední lét dolů.

Zda maně révou v chýžku vpad,

By nad štěstím se usmál snad,

Či chtěl, by duch tam vešel spolu? –

Ret šeptal: Irma Ty si byla,

Jež do oblaků mizí tam

A v azur spěje k výšinám. –

O, duchu lásky, hvězdo milá,

Ty květe rajský, perlo ráje!

Mně krásnou písní dopověz! –

V dol šerý bílý den se svez

A peruť noci sedla v háje

Stín, nachem porozkvet sklon nebe,

Lem zlatý měla každá z hor,

Snil pod červánky temný bor

A zrcadlo míť, vlna sebe

By nepoznala v něm, tak brotí

Se rděla hlať a rosy třpyt

Se rubínem chvěl v kalich skryt,

List každý demanty se potí

A lupen révy ruměn třese

Na hladkou tvář a čela běl

– Zrak zvědav za ním v chýžku zřel –

Ret na bílé se šíji věse

Spí růžný sen, sen svého blaha

A ňadra houpají si zlatý vlas,

Jenž za roucho se na ně střás,

Že ono haliť je se zdráhá;

Kým plněn sen, jej v pocel vine

A on s tím na rtech úsměvem

Za jakým nese duši snem?

Zdaž o Irmě, jak smavá hyne? –

To můj byl sen, to sen byl krásný!

A chudě zapěl chudší ret,

Že bolů trpěl bezpočet,

Že písní jen byl básník šťastný!