IRMA. (I. Píseň.)
Spadla hvězda s nebes čela,
Hvězda noci májové;
Sklesla, že tak osamělá
Byla v noci májové.
Na dně zhasla opuštěná
Hvězda noci májové,
Tichou vlnou oželená
Dcera noci májové –
Zhasla na věky.
Bloudil mládec kolem vlny,
Bloudil v noci májové,
K hvězdě toužil žalu plný,
K dceři noci májové.
Chraň se touhy po hladině
Kouzla noci májové,
Smrť se houpá na lekníně
Sladká v noci májové –
Zhyneš na věky!
„Proč se vkrádáš, písni dumná,
Proč se zvedáš do paměti,
Proč Tě slyším ze rtů chvěti,
Písni stará – nerozumná?“
A přec dnes tak duši blízká,
Jak by měl jí rozuměti,
Klesnouti jí do objetí,
An se duši mladé stýská.
Ba zastýská holub sivý,
Slavík v houští pozastená,
Kdy se uzří opuštěna,
Vypěje bol srdce tklivý,
K lesům zalká, žal jim zdělí,
Listem pohne, list zašumí,
A kdy les mu porozumí,
Není víc tak osamělý.
I ten člověk, co ho hněte,
Vypoví rád milé duši
A než srdcem pozatuší,
Na líci mu růže vzkvete
Žalem přešlým porosená,
Sladší než-li samo štěstí,
Ceněno-li bez bolesti,
Radosť větší – netušená.
Radosť, bolesť, žal i plesy,
Kdy se v plné vzejmou chvění,
V duši milé ulevení
Najdou: buď že zasteskne si,
Druhu svěře bídu svoji
Zapomíná – buď že štěstí
Milému dá druhu nésti
A s ním cítí radosť dvoji.
Není duše, jíž by svěřil,
Co mu srdce svírá, tíží;
Kdo se srdcem sám nezblíží,
Marně ždáť, by tomu věřil,
Čeho žele člověk vzdychá,
Marně ptáť se, zda rozumí,
V jeseni co listem šumí –
Snad že vítr – či smrť tichá?
Kdo sám v srdci nepocítí,
Neuvěří listí šumu,
Poslední že skládá dumu,
Že se rosa v bol v něm třpytí,
V bol, jenž zdrží v letu ptáče,
Zvedne-li se na pouť dálnou,
Zpět se vrátí v haluz žalnou,
V ní si ještě pozapláče;
Noc v ní prosní, písní krásnou
Probouzí sněť v zásvit ranní,
Jí dá píseň v požehnání
Odlétaje v modrojasnou
Dáli – zní pak „s bohem daní“
Zlatou větví dlouhou dobu,
A kdy poslední list k hrobu
Klesá ševelí ji maní.
Umlk. Čelo přejel rukou
Setříť chtěje duše chmuru,
Jak kdo shání noční můru
Ode světla děsnozvukou,
Přilákanou zžehlou svící.
Neodehnal s písně zvukem,
Jenž umíral hustým bukem
Za vlnou, svou bolesť bdící,
Jak vlk bdící noční dobou,
Kdy obchází vraždou stáda
A kdy ovčák skráň v sen skládá,
Hyne život vlka zlobou.
Nezaplašil černých mraků
Táhnoucích se mužným čelem,
Ty se shlukly v oku tmělém,
mluvily zas z jeho zraků:
Proč mi stále, písni dumná,
Ozvěnou se táhneš duchem,
Dávno doznělá již vzduchem,
Písni zašlá – nerozumná! – –
Lépe pěti píseň bolnou,
Než rtem k zpěvu odumřeti,
Vždyť to srdce strom pln snětí
A kdy pěje, cítí volnou
Vznášeti se duši z žalu.
Hledal – nenalezal žádné,
Ač by jindy bylo snadné,
Rozzvučeti šedou skálu
Němě strmou nad hladinou,
Velmi snadno slavíkovi
Tím ho kmet i dítě poví;
Neb jak slavík haluz stinnou
Zpěvem prochvívati uměl,
Rozhoupal květ u leknínu,
Když ton poslal přes hladinu,
Jenž zas od skal k němu šuměl.
A kdy slavík umlk časem,
Říkávali: „Co mu schází,
Že šplech vesel neprovází
Známým a přec novým hlasem?“
A pak jako na útěchu:
„On se vrátí za večera,“
A kdy do pozdního šera
Marně ždáli, řekli v dechu
Jako jednom: „Přec jen by tu
Smutno bylo bez slavíka,
Píseň jeho v hruď nám vniká
teplem slunka na blankytu.“ –
V chýžky zašli obroubené,
Vrásek dotkly se jich dlaně,
Ani v sen si kladli skráně
Marnou těchou zarmoucené.
A proč umlk? – Zastesklo se
mu snad v stínu obvyklého
Keře, či vyplašen z něho,
Bloudí o útulek prose
Podřímující les hustý?
Jak by rád les pohnul listem,
Spánky setřás, v tonu čistém
Jak by okřál v noci pustý,
V noci tiché, mlčenlivé.
Nevyplašen z svého háje,
V jiné nezatoužil kraje
S písní letět v duši snivé.
Cíl mu písně nedaleký,
A přec váhá ústy pěti,
Ba vše vyšlo ze paměti
Jako z ňader dech bezděky.
Zapomněl všech jasných zvuků
V oko hledě modrojasné,
V něm si hledal písně krásné,
Souzvučné ku srdce tluku –
A kdy našel, v blahém hledu
Mluvil písní slavíkovou,
Písní lásky, věčně novou,
Jíž by rozhřál srdce ledu,
Okem mluvil vševýznamným,
Okem dechem lásky vroucím,
Srdcem prsa mladá dmoucím,
Mluvil srdcem bezeklamným.
Mnoho mluvil, cítil více,
Co by v odpověď řek Míně,
Rusou kadeř klada v klíně
Dořek perlou zřetelnice.
Oko setkalo se s okem,
Duše s duší v pohled šťastný
Jako hvězdy pablesk jasný
Kdy se noří ve hlubokém
proudu a zas k nebi vstoupá. –
Štěstí bylo – labuť krotká,
Kdy se v májovou noc potká
S vodní vílou – s ní se houpá
Po vlně a v sen ji hýčká,
Ukolébá křídel šplechem,
A kdy zmizí vánku dechem,
V slzu probudí se víčka.
Štěstí bylo – člunek vratký,
V pohled krásný, oku milý,
Jejžto vítr v před hnal chvíli,
Až víc nesmí plouti zpátky.
Světlem louče štěstí bylo,
V němž si lišaj křídlo spálí;
Štěstí bylo – ostří skály,
Jež nám člunek rozdrtilo.
Bylo štěstí – a on šťastný
Písně ze rtů nevyloudil,
Jejíž jemnozvuk by proudil
Hájem, dolem v poslech krásný;
Ani vlny nezkadeřil
Čarozvukem duše vroucí
A co cítil v ňadrech tlouci,
Bázní choval, v to jen věřil.
A když přeplněno nitro,
Zpovídal se z blahé muky
Hledem oka, stiskem ruky,
Čelo bledé v růžné jitro
Zlíbal, šeptem svěřil uchu
Dívky, co sám slyšel hlasem
Zníti mocným, div že časem
Nepukla hruď ve výbuchu.
A hned jako vánek vlažný
zčechral zlatou kadeř děví,
Přísnosť zjemnil na úsměvy,
Úsměv vkouzlil v pohled vážný.
Žal svůj měřil srdce touhou,
Kdy se rozstál s jejím okem,
Den se plížil jemu rokem
A jen spánek noc mu dlouhou
Krásným mírnil snem o štěstí.
V úsvit zory srdce tíseň
Vysnil ve skřivánčí píseň:
S ním výš o závod se nésti
Bylo blahem, bylo těchou.
A kdy večer klad se dolem
A on sám šel vlny kolem,
Našel píseň jemnodechou,
Píseň našel slavíkovu,
V níž kmet mládl před svou chatkou
V paměť pojma dobu krátkou,
Když byl mlád – a byl jím znovu.
Dívky vyšly v blahé tuše,
Jak jdou laňky ku pramenu
Stříbrnou pít jeho pěnu,
Zvuky čisté z plné duše
Pily – k nim se hoši švarní
Přidružili jako letem
Motýla nad růže květem,
Učili se písni jarní,
Jíž se srdce rozehřívá,
Co v ní našli vysloveno,
Vlastních srdcí bylo věno,
Duše vlastní píseň tklivá. –
Mih se v poslech kročej známý,
A ret umlk – vlnou šumná
Ozvěna se nesla dumná.
Štěstí bylo – oni sami.