IRMA. (I. Píseň.)

Spadla hvězda s nebes čela,

Hvězda noci májové;

Sklesla, že tak osamělá

Byla v noci májové.

Na dně zhasla opuštěná

Hvězda noci májové,

Tichou vlnou oželená

Dcera noci májové –

Zhasla na věky.

Bloudil mládec kolem vlny,

Bloudil v noci májové,

K hvězdě toužil žalu plný,

K dceři noci májové.

Chraň se touhy po hladině

Kouzla noci májové,

Smrť se houpá na lekníně

Sladká v noci májové –

Zhyneš na věky!

„Proč se vkrádáš, písni dumná,

Proč se zvedáš do paměti,

Proč Tě slyším ze rtů chvěti,

Písni stará – nerozumná?“

A přec dnes tak duši blízká,

Jak by měl jí rozuměti,

Klesnouti jí do objetí,

An se duši mladé stýská.

Ba zastýská holub sivý,

Slavík v houští pozastená,

Kdy se uzří opuštěna,

Vypěje bol srdce tklivý,

K lesům zalká, žal jim zdělí,

Listem pohne, list zašumí,

A kdy les mu porozumí,

Není víc tak osamělý.

I ten člověk, co ho hněte,

Vypoví rád milé duši

A než srdcem pozatuší,

Na líci mu růže vzkvete

Žalem přešlým porosená,

Sladší než-li samo štěstí,

Ceněno-li bez bolesti,

Radosť větší – netušená.

Radosť, bolesť, žal i plesy,

Kdy se v plné vzejmou chvění,

V duši milé ulevení

Najdou: buď že zasteskne si,

Druhu svěře bídu svoji

Zapomíná – buď že štěstí

Milému dá druhu nésti

A s ním cítí radosť dvoji.

Není duše, jíž by svěřil,

Co mu srdce svírá, tíží;

Kdo se srdcem sám nezblíží,

Marně ždáť, by tomu věřil,

Čeho žele člověk vzdychá,

Marně ptáť se, zda rozumí,

V jeseni co listem šumí –

Snad že vítr – či smrť tichá?

Kdo sám v srdci nepocítí,

Neuvěří listí šumu,

Poslední že skládá dumu,

Že se rosa v bol v něm třpytí,

V bol, jenž zdrží v letu ptáče,

Zvedne-li se na pouť dálnou,

Zpět se vrátí v haluz žalnou,

V ní si ještě pozapláče;

Noc v ní prosní, písní krásnou

Probouzí sněť v zásvit ranní,

Jí dá píseň v požehnání

Odlétaje v modrojasnou

Dáli – zní pak „s bohem daní“

Zlatou větví dlouhou dobu,

A kdy poslední list k hrobu

Klesá ševelí ji maní.

Umlk. Čelo přejel rukou

Setříť chtěje duše chmuru,

Jak kdo shání noční můru

Ode světla děsnozvukou,

Přilákanou zžehlou svící.

Neodehnal s písně zvukem,

Jenž umíral hustým bukem

Za vlnou, svou bolesť bdící,

Jak vlk bdící noční dobou,

Kdy obchází vraždou stáda

A kdy ovčák skráň v sen skládá,

Hyne život vlka zlobou.

Nezaplašil černých mraků

Táhnoucích se mužným čelem,

Ty se shlukly v oku tmělém,

mluvily zas z jeho zraků:

Proč mi stále, písni dumná,

Ozvěnou se táhneš duchem,

Dávno doznělá již vzduchem,

Písni zašlá – nerozumná! – –

Lépe pěti píseň bolnou,

Než rtem k zpěvu odumřeti,

Vždyť to srdce strom pln snětí

A kdy pěje, cítí volnou

Vznášeti se duši z žalu.

Hledal – nenalezal žádné,

Ač by jindy bylo snadné,

Rozzvučeti šedou skálu

Němě strmou nad hladinou,

Velmi snadno slavíkovi

Tím ho kmet i dítě poví;

Neb jak slavík haluz stinnou

Zpěvem prochvívati uměl,

Rozhoupal květ u leknínu,

Když ton poslal přes hladinu,

Jenž zas od skal k němu šuměl.

A kdy slavík umlk časem,

Říkávali: „Co mu schází,

Že šplech vesel neprovází

Známým a přec novým hlasem?“

A pak jako na útěchu:

„On se vrátí za večera,“

A kdy do pozdního šera

Marně ždáli, řekli v dechu

Jako jednom: „Přec jen by tu

Smutno bylo bez slavíka,

Píseň jeho v hruď nám vniká

teplem slunka na blankytu.“ –

V chýžky zašli obroubené,

Vrásek dotkly se jich dlaně,

Ani v sen si kladli skráně

Marnou těchou zarmoucené.

A proč umlk? – Zastesklo se

mu snad v stínu obvyklého

Keře, či vyplašen z něho,

Bloudí o útulek prose

Podřímující les hustý?

Jak by rád les pohnul listem,

Spánky setřás, v tonu čistém

Jak by okřál v noci pustý,

V noci tiché, mlčenlivé.

Nevyplašen z svého háje,

V jiné nezatoužil kraje

S písní letět v duši snivé.

Cíl mu písně nedaleký,

A přec váhá ústy pěti,

Ba vše vyšlo ze paměti

Jako z ňader dech bezděky.

Zapomněl všech jasných zvuků

V oko hledě modrojasné,

V něm si hledal písně krásné,

Souzvučné ku srdce tluku –

A kdy našel, v blahém hledu

Mluvil písní slavíkovou,

Písní lásky, věčně novou,

Jíž by rozhřál srdce ledu,

Okem mluvil vševýznamným,

Okem dechem lásky vroucím,

Srdcem prsa mladá dmoucím,

Mluvil srdcem bezeklamným.

Mnoho mluvil, cítil více,

Co by v odpověď řek Míně,

Rusou kadeř klada v klíně

Dořek perlou zřetelnice.

Oko setkalo se s okem,

Duše s duší v pohled šťastný

Jako hvězdy pablesk jasný

Kdy se noří ve hlubokém

proudu a zas k nebi vstoupá. –

Štěstí bylo – labuť krotká,

Kdy se v májovou noc potká

S vodní vílou – s ní se houpá

Po vlně a v sen ji hýčká,

Ukolébá křídel šplechem,

A kdy zmizí vánku dechem,

V slzu probudí se víčka.

Štěstí bylo – člunek vratký,

V pohled krásný, oku milý,

Jejžto vítr v před hnal chvíli,

Až víc nesmí plouti zpátky.

Světlem louče štěstí bylo,

V němž si lišaj křídlo spálí;

Štěstí bylo – ostří skály,

Jež nám člunek rozdrtilo.

Bylo štěstí – a on šťastný

Písně ze rtů nevyloudil,

Jejíž jemnozvuk by proudil

Hájem, dolem v poslech krásný;

Ani vlny nezkadeřil

Čarozvukem duše vroucí

A co cítil v ňadrech tlouci,

Bázní choval, v to jen věřil.

A když přeplněno nitro,

Zpovídal se z blahé muky

Hledem oka, stiskem ruky,

Čelo bledé v růžné jitro

Zlíbal, šeptem svěřil uchu

Dívky, co sám slyšel hlasem

Zníti mocným, div že časem

Nepukla hruď ve výbuchu.

A hned jako vánek vlažný

zčechral zlatou kadeř děví,

Přísnosť zjemnil na úsměvy,

Úsměv vkouzlil v pohled vážný.

Žal svůj měřil srdce touhou,

Kdy se rozstál s jejím okem,

Den se plížil jemu rokem

A jen spánek noc mu dlouhou

Krásným mírnil snem o štěstí.

V úsvit zory srdce tíseň

Vysnil ve skřivánčí píseň:

S ním výš o závod se nésti

Bylo blahem, bylo těchou.

A kdy večer klad se dolem

A on sám šel vlny kolem,

Našel píseň jemnodechou,

Píseň našel slavíkovu,

V níž kmet mládl před svou chatkou

V paměť pojma dobu krátkou,

Když byl mlád – a byl jím znovu.

Dívky vyšly v blahé tuše,

Jak jdou laňky ku pramenu

Stříbrnou pít jeho pěnu,

Zvuky čisté z plné duše

Pily – k nim se hoši švarní

Přidružili jako letem

Motýla nad růže květem,

Učili se písni jarní,

Jíž se srdce rozehřívá,

Co v ní našli vysloveno,

Vlastních srdcí bylo věno,

Duše vlastní píseň tklivá. –

Mih se v poslech kročej známý,

A ret umlk – vlnou šumná

Ozvěna se nesla dumná.

Štěstí bylo – oni sami.