IRMA. (II.)

K výši pnou se, jak by chtěly

Hvězd se dotknout ve svém vzdoru,

Hory strmé na obzoru,

A zas jak by osaměly,

Lesem přitulí se k sobě,

Větev spojí s větví druhou

A po jasném nebi pruhou

V dál se táhnou až ku mdlobě

Hledíc oko zpět se vrací;

A po stráni v jemném šeru

Plyne pohled ku jezeru,

V jehož vlnách den se ztrácí.

V jednom políbení splynul

S nocí krásnou nad hladinou

Den se louče se krajinou

A na věky v tůni zhynul;

U hluboké proudy klesl

A té luny bledolící

Nocí klidnou mnohosnící

Protkaný se závoj snesl.

Každá hvězda s něho sstoupá,

Rychlým letem zakmitne se

A hned v čilém reji, plese

Ve vlně se siné houpá:

Tu výš plynou, tam se vnoří,

Jezera dno leskem zlatí,

Vlnou temnou hned se ztratí

A zas v nové kráse vzhoří.

Kol se stromy jako mosty

U oblouku smělém klenou

A na kadeř porosenou

Luna sází drahé skvosty,

Krasší perel v diadému,

Nejsouť v krvi zasazené

A z té větve porosené

Spánky kanou tvoru všemu

Sen se vkrádá v duši ptačí,

Slavík sní v něm blahé chvíle

O té růži sněhobílé,

Jež si kvítek vlnou máčí.

Sám plul nad hladinou němý

V dáli upřen tmělým hledem,

Kde sklon nebe v šeru bledém

V jedno taje s vlnou, zemí –

Zemí milou – rodnou chatkou,

Již dnes opustil tak záhy,

Jak kdo prchá přede vrahy,

Kdy je život dobou sladkou,

Dobou mládí – plánů plnou,

Jež se rojí v duši snivé,

Jak kdy večer zlatohřívé

Vlny větrem žene – vlnou

Vlna hyne a zas znovu

Pne se, až se tříští skálou

K zahynutí nenadálou,

Zatouží-li ku ostrovu.

Plul. – Kam – nevěděl sám řící,

Touhou hnán a beze cíle;

Vzdaluje se břehy milé

Ztrácí z vidu duše snící,

Až klid vlny, nebe, země

V pohled bezetvárný splynou,

Jen ta hvězda nad hlubinou

S nebe skleslá stříbrojemně

Zalesknouc se temno ruší

Souhlasné tak k jeho oku,

K bolu srdce ve hluboku,

Souzvučné mu s celou duší,

Již unáší břehů rodných,

Siné vlny, jež je líbá,

Když ji plesem rozkolíbá

Mládež zdárná – otců hodných,

Jejichž zvyky – zvyky svaté,

Nedotčené synů zvůlí,

Slovo dědů v paměť vkuli

Mravem cizím neobhřáté.

Dědictvím jsou věčně synům

Krásné předkův obyčeje,

V nich se srdce rozehřeje

K novým, otců hodným činům.

K nim jak váben kouzla mocí

Poutník cestou pozabloudí,

V duši schvácen – neodsoudí

Majové svatvečer noci,

První noci – doby lásky,

Noci jarní – doby štěstí,

Plné kouzel, dávných zvěstí,

Doby míru beze vrásky –

Dechem lásky provanuté

Jako lože v noc nevěsty,

Jako božstvem dechlé zvěsty

Zlobou lidskou nedotknuté.

Co tak vábno z dávné báje

Z paměti se mělké ztrácí,

Vše se v nové kráse vrací

V svatvečer prvního máje:

Vše se vrací v údol známý

Večerním vyzváno šerem.

Sám jen Vítek nad jezerem

Stojí hledě za hvězdami,

Jak by chtěl v nich osud čísti,

Zda mu bledá hvězda spadne

– V pohyn smrti – v proudy chladné,

Zda mu, po čem touží, zjistí.

Což! – ty nekonečné světy!

Na nebi jen mihotají

K věčné člověčenstvu báji,

Nedořčené tvoru věty.

Jim svůj žal i touhy svěří

Duše lidská osamělá

A kdy mihnou s nebes čela,

V soustrasť jejich srdce věří,

V unylé jich světlo hledí,

V něm se vlastní bol mu zračí

A kdy oko zrosí v pláči,

Od hvězd čeká odpovědi.

Ptá se též, kdy život zvrácen,

V čem mu z žalu vykoupení;

Než ty hvězdy bez umdlení

Mrkají, že zrak v nich ztracen

Ku břehům se nese temným,

Od nichž vzdáleného vesla

Vlna po hladině nesla

Šplechot chvatem dumně jemným.

Světla vzplanou bezpočetná,

Krásnější hvězd v nebesklonu,

Výš se zvednou v divém honu

V prostor temný – dráha zpětná

Zlatem tkaná ve tmu mizí,

Do vln klesá – zarumění

Peřej čarně – v unavení

Hyne v tůni sobě cizí,

Hvězda za hvězdou jde řadou

Bájně jako světla bludná,

Nad močálem chodci svůdná,

Tající se duši zradou.

Tu se zvednou v obejmutí,

V temnou dál se zlatým pásem

Vinou jako stužka vlasem

Černým šíji po labutí;

Hynou opět, zase vzhoří,

Umírají v pousmání

A kdy zhasnou, jako lkání

Zlatá vlna zahovoří.

Zahovoří sterá ústa

A co vyřknou, čarozvukem

V jedno taje s vesla tlukem

O vln peřej – k nebi vzrůstá

Píseň jak dým žertvy čisté,

Jako vůně z máje květů,

Kdy jda dolem větřík v letu

Líbá květy jemnolisté.

Vlna k vlně přichýlená

Tknutí došlé písně svěří

A ta plyne po kadeři

Myšlenka jak okřídlená,

V doslech smutný k člunku zvučí,

Jak by zněla z temna tůně,

Že se v ní duch rozestůně,

Dozná-li se jí býť chudší –

Jí se dálil žal si schráně

Plesu, kouzla noci máje,

Rodného se dálil kraje,

Jako prchá mladá laně,

Kdy se lovec s lukem plíží.

Hledí v světlo mihotavé,

Okem stihá jiskry hravé

A kdy hasnou, jim se zblíží,

S nimi cítí: Co mu draho,

Usmávši se zhaslo krátce,

Za čím šel jak ve pohádce,

Vše mu vzato duše blaho.

Srdce mu – kraj spustošený,

Přes nějž táhla války vřava,

Smrti šlépěj – zloba dravá;

Štěstí mu – květ pokosený,

Za nímž toužíc listí padá

Porosené k chladné zemi;

Holými pak haluzemi

Táhna severní dech spřádá

Reje divé – mrazné smíchy;

Život mu – člun bouří hnaný,

Vesla zbaven, vlnám daný

Rozkáceným v zvůli, v pychy.

Vše, co vidí v světel záři,

Než je temná pojme voda,

Co mu voda v doslech podá,

Obrazí se v tmělé tváři.

V duši cítí víc, než tlumí

Vlna jemu v dumném zvuku,

V duši cítí toho muku,

Co ji rozechvělo v dumy.

Píseň první noci máje,

V nižto pukla srdce šťastná,

Píseň lásky – píseň spásná,

Jíž led srdce v slzu taje;

Najdou-li v ně cestu slova,

Vyjasní se chmurné čelo.

A co v bájích došlé tlelo,

Žije v písni, žije znova!

Vše mu mrtvo, bez života,

Čím zní píseň jiným k blahu,

Čeho toužil po dosahu,

Dnes mu střela ostrohrotá,

Jež se v srdce mladé vrývá

Maně vystřelená z luku

Štěstí – v duše jeho muku;

Po krvi jdouc šelma divá

Spárem svým tak neporaní,

Jak kdo nucen žal si nésti

Pohlížeje v jiných štěstí,

Tváří šťastných pousmání.

A on hleděl. – V světlo čadné

Stín se temný oku mihne,

Dříve zmizí, než ho stihne

zrak – bez stopy v temno padne!

Stín za stínem v záři rudé

Vzepne se a vztýčen hyne,

Stín se stínu v náruč vine,

Nové vzniknou – hynou všude,

Jako bílé kločky sněhu

Dopadnou-li prsti zhřáté,

Ocelí jak jiskry vzňaté

V zlatolesklém hynou běhu.

Což ty stíny, k nimž dozírá

V postavy se mění známé,

Či to přelud duši klame,

Že se cítila tak sirá?

Člunek k člunku cestu razí,

Vesla čeří vlny v kola,

Druh kol míje v potaz volá:

Proč tak pozdě v účasť vchází. –

Úsměv vyčítavý cítí

K plesu zvoucí, k písni spolné;

Dál již ohlas duše volné

Provívá vzduch, šero sytí.

Duše s duší v něm se setká

Jak dvé nitek v látku jednu,

Jak den k noci a noc ke dnu,

V nějž se slunce zlatem vetká,

Luna v noc i hvězdy v znětu,

Jak chmel vaz ku vazu spíná

V jeden kmen se kolkol vina,

Jak si blízkým květ ku květu,

Na jednom-li stonku vzrostou.

V běh pohání loďky statné

Rámě mladé v síle chvatné,

Myslí jarou, myslí prostou,

Jež se v každém zjevu zračí,

Každý obrat oko schvátí,

Jak lesk démantových hlatí

K slunci-li se pootáčí. –

Pohled schvácen! – Loďka mihne

Veslem hnaná v cizí dlani –

Kadeř zlatá – vlna za ní

Sotva že jí oko stihne. – – –

Prchá vidu, jako štvaný

Smečkou jelen v doubravinu,

V duši stoupá stín ku stínu

A zas mizí jako lhaný. –

Kam se žene v plavbě divé? –

V odpověď jen světla hynou,

Brázdy vesel v jedno splynou,

A ty vlny – mlčenlivé.