IRMA. (III. Prozpěv.)

Zpěv dozněl na rtu v poslech sladký

A v temno obraz vzešlý spěl,

Mně písně zvuk se v prsou chvěl

A duch si volal obraz zpátky,

Jenž sotva vzešel, mizel vidu

Tak sláb zbyv duši v odlesku

Jak hříchu půvab v poklesku,

Jak dobrý čin, kdy paměť lidu

Si každý úkor v kámen ryje

A v písek sypký dobrý čin,

Tak chud jak pohled do krajin,

Kdy ranní mha je v závoj kryje –

Tak zašel – a tak duši milý!

Před zrakem temná vlna jen

Květ vodní v jemný houpá sen,

Cos šeptne a zas tichá chvíli.

Mech porosí a zrnka písku

Si urve – kořisť – bláhová!

A na dno tůně pochová

A zase vrátí beze zisku.

Tu temnočerná jak noc mračná

Hvězd záře, luny zbavená,

Jak duše lidská bezsenná,

Kdy k dobru zlem už neprůzračná;

A hluboká až hloubí děsná,

V ní buk se zhlíží třetí věk

I dívka jemné tváře vděk,

Kdy den ji růžný zbudí ze sna.

V ní jedle štíhlá kadeř černou

Si máčí – obrys temných hor

I hvězda vzešlá nad obzor,

Vše měří hloubi bezeměrnou.

A vlnou mizí temné stíny

Hor, lesů, hvězdy kmitný jas,

Kdy k písni obraz nových krás

Duch dobrý vznes mi ze hlubiny.

Kdo jsi v jemném luny lesku

Noci prosnil v lásky vznětu,

K hvězdám toužil v jejich letu,

I kdy hasly k Tvému stesku,

Noc kdy s dnem se v políbení

Sešla, až se nebe rdělo

Jak pod retem dívky čelo.

Kdo jsi v duše unavení

Naslouchat spěl vlny šumu,

Báji staré v olše chladu;

Kdo si dýchal vůni sadu,

Poslední kdy paprsk chlumů

Dotýkal se horských jedlí,

Šero táhlo – večer padal,

Zpěv se v duši bolnou vkrádal,

Jejž rty ptačí milo vedly,

Že se srdce v prsou chvělo

Věčnosť ždajíc v táhlém zpěvu

Aneb v krátkém po úsměvu,

By tak sladce mříti smělo:

Podej ruku, synu slze,

V žalu zrozen zemříť v hoři

Bez stop jako krůpěj v moři

Jak dým chatky v ranní mlze –

Podej ruku – a buď šťastný!

Co kdy člověk dechl štetcem

Z prachu země vznešen světcem,

K výši – nebi pohled krásný

urvav podal v život bídný,

V život pustý lidem těchu,

Věčnosť sobě v smrti dechu,

Dýše tím hled tváře klidný.

Jak háv luny nebem bludné

Kol se čela bělostného

Kadeř vine – mluví z něho

Něhou vroucí, v kráse svůdné.

Čelo – témě hory sněžné,

K níž se oblak šedý tulí

Větru svěřen v hravou zvůli

A ta kadeř vlně běžné.

Nebem hledí lazur oka,

Kdy je jaro znovu sklene,

Obraz duše roztoužené

Vstoupá srdce ze hluboka;

Brány jsou to dávna ráje,

Při nich lidstvo zbloudíc zmírá,

Jež jen láska otevírá,

Z nich jen ona blaho ssaje;

Byť i v slzách, přec tak sladké,

Jak jsou rosné kapky kvítku,

Matčina jak slza dítku,

Upadne-li v líce hladké

K ňadrům štěstí přivinuté.

Němý ret a pln tak písně,

V niž by propuk touhu vysně,

Jako v nebe vyklenuté

Přeplněnou hruď si zvedá

Ptáče zpěvné. – Touží k výši

Ňadra dívky, a zas tiší

Touhu bázní – v líci bledá

Čelo v zadumání klade

V dlaně bílé, k skále chladné,

Kadeří jen vlna vládne,

Záhad roje duši mladé.

Stíny zapuď, sestro milá,

Jež ti sedly v mladé čelo,

Ve vlnách-li neveselo,

Večer tká noc, již si snila;

Vznes se nad hladinu pásem

Svobody Ti v úděl daným,

Ku leknínům rozhoupaným,

K hájům vonným – luně jasem

Dovol zlíbať, Irmo, líce!

Krásný svět ten nade vlnou! –

A mně duši záhad plnou

K sobě vábí: – Než chci více!

Zda tak krásen také podá,

Po čem touží duše vroucí,

K čemu cítím srdce tlouci?

Rci mně, sestro vlnorodá,

Zda-li lásku láskou vrátí –

Či k ní němý? Něhou dýše.

Každý květ v něm plná číše,

Jež Ti duši douškem schvátí.

A přec hořkne pokál vznešen

Ke rtu, že jej lidstvo pilo

A svým dechem otrávilo,

Že z té doby neutěšen

Ret si máčí v pohár bolu;

V kráse vidí výsměch moci,

Jež jej vábí, aby k noci

Věčně oběť po zápolu

strhla krátkém. Ustaň! – Žel mi

Tvora neznámého posud,

Jeho útrap plný osud

O, jak bídný, trpký velmi!

Aj, Tvá slza hodná Tebe,

Nehodna těch, pro něž kane

Za hoře jich vyvolané

Vlastní zlobou – výše sebe

Mohl člověk Tobě dobrem

Roveň – výš se Tebe vznésti,

Osudu hrot vyrvať z pěsti,

Ve svém štěstí státi obrem,

Cherubem býť nade světem. –

Nechtěl. – Šalbě sebe svěře

Plet si věnec na kadeře

Z květů krve – štvaný hnětem

Velikým stál jen v své zlobě,

V neštěstí sláb – jelen v smrti,

Jehož strhli k zemi chrti

Lační vlastní ve útrobě.

Běda, běda nebohého,

Že zlu dobru stejně blízký,

Že kdy jednou zvrátil mísky,

Nelze jemu zbýť se zlého;

Hloub a hloub se vrhať na dno

Sobě svěřen, bez útěchy,

Z ňader-li se derou vzdechy,

Všude pusto míť a chladno,

Bez vůdce a světla v pouti

Temné kráčeť celé věky,

Nésti v prsou bouřné jeky –

Hynouť věčně – nezhynouti! –

Věčně? – hynouť! Věřil jednou,

Pokud šťasten, v štěstí věčné

S vroucí touhou duše vděčné,

Až si z hrudi rukou lednou

Vyrval poslední to světlo,

Krůpěj rosnou v jihu žárném,

Stinnou haluz ve dni parném,

V niž si srdce rádo slétlo,

Když se znaven u jeseni

Vlas mu bílý k zemi klonil,

Ani tu slz neuronil

V posled srdce udeření.

Věřil jednou – a kdy zvrátil,

Vyřkla věčnosť slovo blesku

Nad propastí vzejdouc v lesku,

Kdy již pozdě, by se vrátil.

Stržen k noci děsnomračné,

Kam se nese – stopa mizí

Za odešlým – pohled cizí,

Němý odpověděť lačné

Duši nezná. Bídně strádať!

Nežádaný život dlouhý

Vléci bez splněné touhy,

Smilování nesměť žádať;

Nebe zříti bez účasti,

Měřiť jím čas utrpení,

Zprahlá ňadra na kamení

A tvář porosenou klásti;

Odcházeti, kam nevěda,

Smrtí pouto k světu svrhnouť,

Smrtí druhé k žalu strhnouť –

Věčně zhynouť – běda, běda! – –

V tváři strnul v jemné tahy

Bol jak v bílý mramor vrytý,

Krásy dech v stín bolu krytý

Rozléval se v pohled blahý,

Slza vznikla v oka hloubi,

Padla perlou do vln klína;

Snad že ji ta vlna siná

K břehu nese, s lidem snoubí,

Lidu zvlaží vyschlé zraky,

Zapadne v ta ňadra pustá

A jak rosou len v květ vzrůstá,

v ní se pozná – štěstí taky.