IRMA. (IX.)

„Probůh! – běda!“

Od jezera zazvučelo

A co síly rámě mělo,

V mrtvé vlny vesla šedá

Noří, tepe, jimi seče,

Bije, šlehá, do vln pění

Nehybnou tůň – bez umdlení

Člun v před žene, a přec vleče

Se jen loďka za myšlénkou:

Život spasit, než by vlna

Kořisť jala v práva plná,

Než ten život nití tenkou

K břehu upjať – na vždy zhyne.

Již se skalám plavec blíží,

Již se rázy vesel kříží

S kruhy, po nichž pěna plyne

Pádem s výše vyvolaná

A již korma mešká v středu

A zrak upřen na výzvědu,

Jak šíp lovce na bezbranná

Stáda laní, jak hrot s lodi

Na hřebenný hřbet jesetří,

Zírá kol, jak chrt když větří,

Po zvěři, kde škodná chodí

Mámíc zvěř i chrtem střelce;

Hledí kol a zase hledí,

Ptá se: kde? – a vlna nedí,

Propasť mlčí o vetřelce.

Hle, tam šípek listy dvěma

Nažloutlými povrch zdobí

Jednotvárný a tam, co by

Veslem dosáh, vlna němá

Bílým promluvila šatem –

A co zrak se modlí díky,

Jedním mžikem okamžiky

Jsou a oběť smrti chvatem

Vyrvána z vln. Tak vlas vnadný

Rybář chytne s rybkou zlatou,

Když ji ostny červem zmatou,

Tak se vzchopí život chladný,

Padne-li naň úsměv blaha.

Tak jest Vítku, že moh spasiť,

V čem se měl tep žití zhasiť –

Jest mu tak či jinak sahá

V ňadra pohled povyhaslý,

Obraz mrtvý – rety siné,

Přes něž ručejem se řine

Voda na hruď bílou? – Zas-li

Nachem vzkvete tvář, že Vítek

Zírá tak v ty její rysy?

Míny drahé – drahé kdysi –

Mrtvé dřív, než do výčítek

Aby mohl zajíť nyní;

Mrtvé dřív v té jeho hrudi,

Než jí los pad do osudí

Černý. Zdaž ta slza viní

Tvůrce, jemuž vlastní dílo

Vypoví boj a kdy v zpupné

Válce padne, zda se upne

Prokletí naň, že my zbylo

Krapet rosy v soustrasť za ně?

A přec něco v čelo sedá,

K čemu slov ret marně hledá,

Co v něm maně vzejde, maně

Zajde. Vina je to ona,

Jež kde kotviť nemá, neví,

Vina je to, jež se zjeví

A jak bludná hvězda skoná.

Mlčky hledí oko na to,

Co mu osud v sítě žene,

Sotva duch se rozpomene,

Že mu bylo někdy svato,

Co tu mrtvo odpočívá,

Že šat mokrý jeví více,

Než má touhy zřetelnice,

Že víc jeví, než-li skrývá

Roucha běl na ňader běli;

Duch tak čist a neotupen,

Jak kdy pukne v první lupen

Lilie, jak na oceli

Lesk než vraždou smočen v krvi,

Svatý tak a prost vší viny,

Jako perla ze hlubiny,

Jak ten úsměv děcka prvý;

Tak byl pohled svat a ryzý,

Ničím kalen, ničím hnusný,

Že duch Vítka zašel u sny,

V nich byl šťasten a zde cizí,

Jako hrobník, jenž prsť hází

Na rov hosti neznámému,

Jako rek, kdy v jeho tému

Vraždy had se v úklad plazí.

Byl zde cizí srdcem, duchem,

Kdy se vdíval v bílé čelo,

V němž mu všecko sevšednělo.

Odvrátil se – vesla ruchem

Pohnal loďku po vln hlati,

Plátna rozpjal a že vání

Větru spalo v květů dlani,

Opěť svil a hladký hatí

Povrch trojnásobnou páží – – –

Slyš ten zvuk! – a neslyší to,

A slyš druhý – co v něm skryto!

Jak kdy smrť se žitím váží,

Kdy jí stačí zrnko malé

Skloniť váhu – a již slyší

Nový ston a jiný tišší –

Tichým zas kol šero. – Ale

Věřiť nechce, že byl slyšel,

Naslouchá a v plavbě stane,

Věří rád, že byly plané

Zvuky, v nichž mu přelud přišel

Veslo vyrvat, zdržet v pouti –

A že věřil, chtěl i věděť,

Mrzel se, že nelze hleděť,

Z oka čís(, že dál smí plouti;

Kloní se a rukou ruku

Hledá a dech na rtu zdá se,

Jak by hřál a ruka zase,

Jak žme ruku – srdce v tluku,

Jak by slovo jemně dmulo

Prsa v porod. – „Co se děje?“

Ret se šeptem bázně chvěje,

Že jen v šeř se oko pnulo.

„Kde jsem, pane?“ ptá se znova,

V hrdle dech se zdrhnut tají,

Než by řek ret, po čem ptají

Se a práhnou její slova

Zvěděť. Ticho mrtvé vládne

A zas ona: „Sama tedy? –

Nikdo není?“ – a jak v ledy

Řeč jí na rtech strachy chladne.

A co odpověděť k tomu –

Slovem jakým, aby zhřálo,

Co tak chladně se ho ptalo? –

A přec zní to jak hlas hromu

V horách, po nichž poutník kráčí

S modlitbou, jež nezná řeči.

Snad se modlí též, že klečí

U nohou jí Vítek, máčí

Snad mu řasy rosou oko,

Či ret vraždou prsa kojí

Zničiť spíš, než v novém boji

Srdce sedrať ve hluboko?

Proč by nepřál vlnám schvátiť! –

Či snad čeká, jest-li jednou

Ještě rty se v potaz zvednou?

A již dočkal. – „Kdo mě vrátiť

Moh zas v život, jenž mi nudným,

Sycen žalem, bolem zdoben?

Proč ten člun mně v rákos sroben

Houpá si mne chodem bludným?

Čí to bylo štědré rámě,

Jež mi v osud sáhlo ručí

Spásou, kdy pln hořké žluči

Kalich vyprázdnila zlá mně

Sudba maně? – Komu díkem

Povinna jsem za dar taký,

Že byl k činu bystrozraký,

Kdy mě nezbrojenou křikem

Objal proud a ustlal jemně?

Chtěla bych býť vděčnou snaze

Jeho, odplatíť mu draze,

Že zas ožil bolesť ve mně.“

Umlkla a na kraj člunný

Opřevši se mokrou zvedla

Kadeř svou a do tmy zhlédla,

Jak by ždála dne či luny

Svit. – Co v ňadru Vítka vřelo,

Těžko říci lidstva slovem;

Tak mu úzko, jak by rovem

Hruď se tiskla – v duši znělo

Stále: „Já byl – já!“ – a rety

Neměly dosť síly smělé

Výčitek jed vyrvať střele,

Schopny nebyly ni věty

Jedné a pak náhle: „Já byl!“

Z úst se rozletělo vzduchem

Slovo to jak moru puchem

Syté, jehož dech by zabil

Letě kol – kdy její rukou

Maně dotknuta se cítí.

„Tys to, Vítku, byl? – a býti

Nechtěls.“ – Slova její tlukou

Bolem slavíka, kdy zmírá.

„Vrať mě vlnám, jestli činu

Želíš, vrz mě ve hlubinu;

Není život, kdy se zhýrá

Jeho květ. – Co srdci zbývá,

Jest-li láska vyhostěna

Z něho, čím je v žití žena,

Urve-li jí bouře divá

Života cíl? – Mlčíš, váháš? –

Nespatříš mých zraků – tma je. –

Či se bojíš, že Ti laje

Prosba má? – Proč se zdráháš?“ –

„Ustaň! – Ta řeč nehodí se

Na omluvu viny vlastní!

Vzpomínáš si, že jsme šťastni

Byli? – Nevěř tomu! – Lysé

Je to štěstí, starec šedý,

Jemuž paměť došla sporá

A kdy v mládí zavrávorá,

Vzpomíná, jak naposledy

Šťasten byl. – A lásky ztráta

V zoufalosť Tě žene, vrhá? –

Není láskou, co se zmrhá

Snadno tak, jak plíšek zlata

V ruce hýřivé! – O, jdi mi!

Prodajné kdy Tvoje zboží,

Tomu přáno, kdo víc složí,

Kdo víc cení – bav se s nimi!

Mluv jim –!“ „Zadrž slova jedu!“

Vzkřikla divě a stud nedal

Mluviť dál, kdy jistě sedal

Ruměn v tvář a krůpěj ledu

Na žhoucím jí čele stydla.

„Odpouštím Tvé děsné řeči!“

Vzepla se jak tygr v leči

Chycen, jako u kormidla

Plavec, když má skále rázem

Uhnouť – člun se rozhoup, prudce

Skokem sražen a dvě ruce

Statné zpět ji strhly na zem

Loďky. „Ne tak, vzácný hosti!

Slyš dřív zpověď, utrpení,

Jímž se teprv život cení!

Smrť si dáť – to času dosti.“

Řekl on a ruce obě

Chopiv vypravuje chladně:

„Těžko vyňať, co tam na dně

Paměti mé svědčí Tobě.

Poslyš krátce! – Dívkou mou si

Byla drahou, ceny větší,

Než lze říci tupou řečí,

I kdy lásky cit ji brousí,

Není víc než slovo chudé,

Hluchý zvuk té lásky v nitru.

Rovnal bych ji máje jitru,

Písni slavíka i rudé

Záři západu – leč to jen

Obraz z rysů temných tkaný,

Sevšednělý, setřen, planý,

V chudé mysli chudě strojen –

Výše toho byla láska

Má; však to jen přelud bylo.

Dál slyš pravdu, jak to dílo

Božské mrzká byla maska! –

Posloucháš?“ – To děl a silně

Zatřás za ruce ji drže.

Tak lov noční z rybné vrže

Rybák sype třesa pilně,

Jest-li vodních řas a chrastí

Proud v ni nanes na závadu,

Tak boj soptí na zdi hradu

Mrakem střel, než do propasti

Strmá věž se zřítiť strojí.

Mlčela a Vítek zase

Prsty prošed v plavém vlase,

Jak by chod myšlénce svojí

Rovnal, mluví dál: „Jen klidnou

Buď, kdy já jsem slovem mirný!

Tvá to vina, že se v sirný

Tok mně ručej lásky bídnou

Ženou otrávil. Tys žena

Ta, jež lásku vylhať umí,

Na nejvyšší blaha chlumy

Vznese a pak nezasténá –

Zasměje se, když ji smete

V rokli zoufalství. – Jen plesej,

Směj se opěť! – plody česej

Zralé, zúrodnělý květe!

Úsměvem se oděj oním,

Jenž mě vraždil na potkání,

Jinému kdy líbal skráni;

Jako já se k Tobě kloním,

Víc on skloněn odpočíval

V náručí Tvém a já zíral,

Jak Tě v loktech lásky svíral,

Jak vlas líbá – já se díval! –

O, slyš, slyš to, hodná Míno!

Přál Ti k štěstí, Vás kdo viděl,

A mně – mně bol nezáviděl

Nikdo. – Sám já hořké víno

Peluňku pil, jedem bolu

Ňadra krmil, kojil hrobu

Mírem – nechtěl věřiť v zlobu

Tvou a přec Vás musel spolu

Viděť!“ – A tu v řeči stanul,

Jak by byl už dospěl k cíli,

Či by nabyl nové síly

Dále spěť, kdy cíl se manul

Blízko. Mlčel. Ticho trapné

Víc hruď ouží než vzdech ostrý,

Jenž by mrázem projel kostry

Dřeň, v níž každý čiv se napne

V tetivu a šípem žalu

Střílí. „Mluv jen dále, jest-li

Chystáš víc!“ – rty její hlesly,

Jako slabý dozvuk v skálu

Pustou. – „Věřím rád, že tupá

Jsou má slova, nedostačná

Vystihnouť bol, by se lačná

Duše Tvá v něm pásla supa

Zálibou. Víc nechci mluviť;

Toť jen črty v mysli zbylé,

Otisk mělký v kyprém jíle

Paměti a těžko uvíť

Z trnů věnce, kdy víc květů

V srdci pučí.“ „Mluv mi dále!

Nechci v Tvém se kochat žale,

Ani hnáti Tebe k hnětu,

Jímž si druhdy trpěl pro mne.

Laj mi, spílej za mé viny,

Proklej mě a zostři klíny

Kletby své! – Byť srdcelomné

Byly, vraždily mě hláskou

Každou, z úst Tvých mile zazní,

Nebudou hřměť hroznou kázní

Jak dav výčitek, že láskou

Tvou jsem hrála bez rozvahy.

Zatrať mě! – a nesu ráda,

Přisvědč, že to Tebe zráda,

Když on přestoup naše prahy

Otcem vítán, matkou chválen,

Kdy se více skutky chválil,

Mluvil, jak by medu nalil

Na rty takým kouzlem halen,

Že jsem k němu, sama dítě,

Jako maně ráda sedla,

Zvědavosť mě marnou vedla –“

„Viď, až padlas v jeho sítě!“

Dodal Vítek. „Ne tak!“ vece,

„Nikdy ani sen nezbloudil,

By jej den byl v něčem soudil,

Žes mu méň než dřív – a přece

Krok se bál, by Tebe hledal,

Sám Tys nešel na ústrety;

Jak by zvyklý čas byl kletý,

Nedodal se, neb se předal

A pak – pak už bylo pozdě

Hledať Tebe. – Uhnula jsem

Tobě ráda, jestli časem

Bloudil krok můj v temném hvozdě

A Tys mih se na rozcestí

Čelem jasným, blahem v líci,

Nemusel mi nikdo říci,

Že jsi šťasten, že by věstí

Trpkou byl Ti žal, jenž hlodem

Děsným v ňadrách rosta kvílel,

Div mně mozek nesešílel,

Kdy, kam vkročil, každým bodem

Mluví les, strom, list, vln peřej,

Jak jsem šťastnou k závidění

Byla a hned v obrat změní,

Jak by zavřel nebes veřej,

Peklem sálá prochlad lesa,

Vlny šum i květů vůně,

Až mě štvanou jala tůně

Vod, jimž vyrvals oběť, nesa

Pomoc, nevěda, k čí spáse. –

Jsem Ti vděčnou z žití svého,

Vděčnou víc, žes urval z něho

Vinu mou – ba mně již zdá se

Že jsem šťastnou.“ – Domluvila.

„Šťastnou že jsi? – Těžko věřiť.

Chceš-li štěstí Vítku svěřiť,

Špatnou by ti kotva byla,

Kdy již jinde kotví pevně.“

Ze rtů znělo polo hrozbou,

Víc však odpuštění prosbou

Že jí křivdil, hubil levně

Řečí vražednou. „Buď šťasten!

A mně dosti bude blaha:

Štěstí Tvé a v oku vláha

Z doby zašlé, krásné!“ – hlas ten

Jemný chvěl se stínem jívy.

„Pravda to či úskok zrádný?

Lze tak mysliť život snadný? –

Odpověz!“ – V tom paprsk sivý

S mraku sjel a druhý za ním,

Jiných sto od nebesklonu

Pletlo síť a v hravém honu

V údol létly. Plachým laním

Postříbřily rosné luhy,

Vítku z očí strhly hledí;

Jeden z nich byl odpovědí,

Že mu zbytkem byl už druhý.