IRMA. (Předzpěv.)
Ty zhaslá hvězdo v prostor věčný,
Ty bludná hvězdo, zářivá,
Z tmy vyplyň, jež tě zakrývá,
Zpět vrať se pěvci v úděl vděčný!
On zřel Tě nocí širošírou,
Jak létlas krásná mihotem,
Že ňadra dechla životem
A rozechvěná v Tebe vírou
Tam chtěla duše na perutí
Se vznésti v prostor bezmenný,
Vzít s Tebou vavřín vítězný,
Neb věčné s Tebou zahynutí.
Zhyn krásný! – Nebem mihnout jednou
Se bleskem jako meteor
Přes údol tichý, němý bor,
Přes pnoucích alp se hlavu lednou,
Přes srdce chladnější těch ledů,
Jež nyje v lidstva útrobě
Před časem pílíc k záhubě.
Je zvednouť v nebe ku pohledu,
V ně touhu vlíti v život nový
A v čirou jemu temnotu
Býť bleskem – zbudiť k životu,
Co nepohřbeno kryjí rovy;
Tu duši vztýčiť nesmrtelnou
V prach pohozenou člověkem,
Jenž za dar sype nevděkem
Ji vida býti bezúčelnou. –
Pak zhasnouť! věčně zahynouti! –
Než marně mdlý let za Tebou
Se zved, Tys létla velebou
Se nesouc k světům věčná v pouti.
O, hvězdo lásky plná taje,
O láska sama – věčné báje!
Snu cherub nes mě, tvora, letem,
Svět zřel já, cítil blaha vše,
Jen lidé blaha neznavše
Se vlekli nenávisti hnětem;
Až oko nemělo slz více
A v prsou srdce pukalo,
Že lásku znalo pramálo,
A těm, kdo znali, bledla líce,
Žár lásky v oku dohasínal,
Jen když se mihem potkali,
Jak holubice zalkali
A v políbení ret jim sínal.
Druh druhu zalkal svoji bídu
I plamen srdce úmorný
A zrak byl rtů víc hovorný,
Že lásku znali v prostřed lidu,
Jenž jiným závidě to štěstí
Sám proklel lásky dechnutí –
A ona kde, zpěv labutí,
Se chtěla k blahu lidstva vznésti,
Lid, jestřáb dravý, již ji rdousil:
Tu srdce spárem natrhna,
Tu žárlivosť v ně uvrhna
A krvelačnou dýku brousil,
Až sama smrť se lekla sebe.
Tu řečí lstivou v srdce šel
A setřel první lásky pel,
By zapomněli svého nebe,
By zapomněli, v čem jich žití
– kdy srdce k srdci přitulí –
Jim v rozchod věčný kynuli,
A zapomněla srdce – bíti.
Dol borem, bor se v dolu ztrácel,
Svět v zor byl jiný – člověk týž,
A svět byl láska – moře blíž
I vzdálen vlny člověk vracel
Se v pohled bídný, duchamorný,
Že tupěl pocit strasti s ním
A hyna mizel v planý dým
Ten tvůrce obraz tvorstvu vzorný. –
Jak plakal bych a ruce spínal,
Hned modlil se a zlořečil,
Jak zvrácen člověčenstva cíl,
V nějž duchem jsem se rozpomínal!
A krůpěj bolu na mém čele
Se leskla v záři měsíce –
Já viděl hynouť tisíce
A žádného jim spasitele!
Duch znaven na zemi kles sirou
A v zrosený se kladla mech
Skráň jeho, dral se z ňader vzdech
Nad beznadějnou v spásu vírou,
Nad člověčenstva bídným zhynem
I duší lidstva bezcennou,
Nad boha láskou ztracenou –
An nad jezerem halen stínem
Těch olší dřímajících kolem
Z vln vstoupal obraz tajemný,
V zor vyšed v tváři dojemný
A vábný k sobě jemným bolem,
S nímž ráda tak se duše združí,
Že nelze víc se odvrátit,
S ním vrací se jí zašlý cit
Jak rosou svěžesť zvadlé růži. –
A kynula, by duch šel za ní,
Tak kouzla plná v pokynu,
Že, byť jej vedla k zločinu
Či na smrť, šel by bez zdráhaní;
Ba žehnal by jí, že smí mříti
K ní vzhlédna jednou – naposled –
A byť ret oněměl a zbled,
V dík musel by mu úsměv zbýti.
Ni smrť, ni zločin z tváře klidné,
Leč naděj v blaho hleděla,
A přec šla noha nesmělá,
Že srdce to již bylo bídné
Tím znavujícím v lidstvo hledem.
Leč pokyn jeden stačil v pouť
Za vábnou postavou se pnouť,
Byť žárem jihu, pólu ledem
Jej chtěla vésti. – Šel by tiše.
Zved obraz se a v sled mu duch
Jak tažné ptáče prolét vzduch
A spočinul, kde v pohled chýše
Se jevila – cíl pouti temný.
Kol luna v luzné proměně
Si hrála šedé po stěně
A slévala se v odlesk jemný
Na listě révy v okno stinné,
A kdy v ni vánek pozavál,
Svit luny zvědavé se dral
Do chýžky po haluzi vinné.
Tam utkvěl hledem usmívavým
Na štěstí lidstva hledaném
Jsa duši hvězdou nad stanem,
Než zahalen byl mrakem tmavým,
Že duše nešťastnější byla
Tím hledem v štěstí zavřeným
A srdcem práhla stísněným
Znát všecko, kdy již zabloudila
Sem unášená vábným videm,
A bolné duše k povzdechu
Zněl ze rtů hlas jí v útěchu:
„Znej vše i s ubohým svým lidem!“