IRMA. (V.)

Složen na klín k bolu více

Odpočíval matce Vítek

Poďtatý jak kosou kvítek,

Jichž máj rodí na tisíce;

Víc dech smrti barvil čelo

Než ta naděj v žití nové,

Zsinalí se tiskli rtové,

Marně políbení chtělo

V tuhé údy život vlíti;

I ta slza, kdy dopadne,

V rysech chladných sama chladne.

Není člověk, kdy se zřítí,

By zas sebe vztýčil z rumu,

Není smrť, kdy jednou bodla

Střelou jistou; myslí podlá,

Chatrná tak ve svém umu,

Aby vrátila, co smetla;

Marně plamen v ňadra volá,

V černý dým jen hoří smola

Nad mrtvolou beze světla.

Než to oko v stínu řasy

Nebyl kmit, jenž dohasíná

Věčným snům se v náruč vina,

Byl to zásvit, jenž se hlásí

šerý sic – přec věštec růží,

Jimiž slunce v příchod mrhá,

Hájům sype, do vln vrhá,

Jimiž den se s nocí druží.

A den vstával od hor bílý,

Stráně objal, v údol kráčel,

Zášer noci květy máčel,

Jež sen vonný nedosnily.

Ruměn tkal se v nebe jemně

Vlíbav se jak úsměv božský

Děsným mrakům v šedé trosky,

Zarděla se od hor země

Jak líc prvně políbená

Jinocha rtem v jaru lásky,

Ruměn zbarvil skalám vrásky,

Zbarvila se bezesenná

matčina skráň v bolné tuše,

I to chladně bílé čelo

Životem se pozardělo,

Jak by vracela se duše,

Jak by chtěla spatřiť dříve

První jitro krásna máje

A co z dávna nesou báje,

Jak by práhlo oko chtivé

Přelétnouť a duší ssáti

Hájů dechy, ptáčat zpěvy,

Dříve než se první zjeví

Paprsk slunce v siné trati.

Aby vzhlédla podkasanou

Dívku, jak se rosou brodí;

Tu jak za sebe žal hodí

A v před letí srnou štvanou,

Již stín vlastní v běhy pudí;

Ta zas v zrcadlo vln hledí,

Jak by čtla v něm odpovědi

Sladkých tužeb v mladé hrudi.

Jak by znáť zas duše chtěla,

Co tak plaše listem šepce

Zmládlých buků v staré lebce,

Proč si vrásky ryjou v čela

Smutné jedle. – Padla máje

Bělokorá – sestry její

Nad padlou se pozachvějí

A kdy ona v okno vlaje,

Vítězná jak lásky palma,

Podar ceny nehynoucí,

Že tak prostá a tak vroucí,

Celý les tu pro ni žal má,

Mluvě cosi o neštěstí;

Než však zhyne příští doby,

Hocha svého přiozdobí

Dívka její ratolestí.

Zážeh rudý nad vlnami

V polokruh se rozlil právě,

Nebe, země v zlatém hávě

Rozdech růží – démant samý

Vpleten lesu do kadeří,

Nad vln klidem v husté řasy

Rákos perly zaplétá si

A tam v stálosť že nevěří,

V zlatý kalich rubín lesklý

stulík skrývá – i ty věrné

Žalu vrby ve nádherné

Slze dnes si pozasteskly.

Vše tak zdobné, jedním skvostem

Dechem prodchlé jaré síly,

Jak by těm, kdo žití zbyli,

Novým klenulo se mostem.

A on v náruč složen matky

V odpověď měl jen zrak němý;

Snad že mu v ty čela lemy

Právě usedal sen sladký,

Snad že snil, kde v štěstí stanul,

než zřel svět svůj v niveč padlý,

Snad že v duši touhy mládly,

By v nich zase v blaho vzplanul,

Snad že rozdech květy krasší

Růží těch, v nichž den se rodil,

Snad mu dal sen skvělý podíl,

Že se orlem skalním vznáší,

V slunce hledě zpět mu metá

Střely žhavé zrakem smělým,

Sám zde tvorem osamělým

Zhrdá zemí, jež mu kletá

Z hledu mizí v hustá mračna;

Zří se velkým v prostřed světů –

Ana peruť vzpjatá k letu

Klesne k zemi – k výši lačná, –

Jak běláska křídlo smáčí

Krůpěj deště a on zpilý

V trávu padna na květ bílý

Smrtí mře života sladší.

Zemi vrácen, vrácen tělu

Dech se prodral ňader z dola

Život věště – bázeň zpola

V tváři bledé do úbělu,

V noc se černou snem tížící

Rozhlédlo dnem oko jasné

A zpod hradby temnořasné

Jak by chtělo světu říci:

„Žiju znovu, žiju zase,“

Němé pozdrav promluvilo,

A z těch rtů, co síly bylo:

„Matko – matko!“ v jemném hlase

Zachvělo se slovo prvé,

V prsa padlo duši žalné

A to oko bolem kalné,

Pláčem zrudlé, slzou krve

Zalilo se slzou blaha;

K ňadrům těsněj tiskla skráně,

Jak by bála se, že na ně

Smrť zas věčným spánkem sahá,

Z něhož vyrván, opět zasnul

Matce v péči – péči sladkou;

Nebylať by matka matkou,

Kdyby den jí pozděj zhasnul.

Jí byl vším – byl berlou stáří,

Loďky veslem, tepnou její,

V něm své mládí zřela v reji,

Sluncem byl jí s teplou září;

Byl jsa vrácen ceny větší,

Duše se v něm celá slila,

Jak kdy skráně světce bílá

V nebi dlíc ve prachu klečí.

Necítila ruky bílé,

Kdy na šíji spočinula,

Ni té touhy, jež hruď dmula

Prolomiť chtíc každé chvíle

Ňader úběl – rubíny rtů,

Ana duše v štěstí matky

Vetkla se, jak ve vlas hladký

Dívka-li si vplétá myrtu.

Duše Irmy, o čem snila,

Po čem práhla v chladném toku,

Potkala zde v prvním kroku,

Jejž v zem sirou učinila;

Ženy, matky lásku zřela

V slze zrozenou a v bolu,

A přec zřela blaho spolu,

O němž kdyby říci měla,

Marně rty by zvala k zvuku –

Vše to vyřkla slza maně.

Lásky jistá a jak laně

Přec se bála srdce tluku;

Věřila a zpola zas ne,

Zřela lásku v plné něze

A přec nemůž v její meze

Vložiť tepy s ní souhlasné.

Stála cizinkou před láskou,

K níž se touhou z dávna nesla,

Stála lodník beze vesla

Vzdálen břehu úzkou páskou. –

Teď tu ruku, jež bezděky

V štěstí cizí pro své sáhla,

Bázeň plaše k srdci stáhla,

Kdy břeh byl už nedaleký,

Ba kdy zdál se sám ji zváti,

By ji přijal v stínu hostem,

Zřekla mu a v duchu prostém

Nechtěla se k blahu znáti.

Sytila se hledem v štěstí,

Jež se vlilo do úsměvu

Vrásek matky – na úlevu

Bylo jí i bolnou věstí;

Toužila, a přec zas zraky

Odvracela k jiné straně

A zas vrátila se maně,

Jako luna všedší v mraky

Opěť zlíbá kadeř háji. –

Teď jak had by uškl v patu,

Krok zpět hnala v lehkém chvatu,

Až, kde stínem olše vlají,

Na omšené klesla skály,

O jichž boky vlny drobné

Tříštily se v perly zdobné

A zas v modrou spěly dáli.

A kam spěly? – V nedohledno

Myšlenky tak Irmě v čele

Bílém rozlétly se směle

A hned skupily se v jedno;

Létly na peruti touhy,

Znaveny až v stínu klesly,

Minulosť jí k nohám snesly –

Prázdný hled – to dobou dlouhý,

Činem chudý – touhou velký,

V myšlenek jež pusté moře

Padla světlem ranní zoře,

Jež ji schvátila jak včelky

Vánek vonný nad dol květný,

Jak pel květu na vln dlani

Nese větru jemné vání,

Jak rod ptáčat bezpočetný

Jarem touží v rodné keře,

Jak se vzpeří v krutém boji

nepřátel dvé lačnou zbrojí,

Tak pod tmavé pod kadeře

Myšlenek se shlukly roje:

Proč si opustila vlny

Pro život Ti tajů plný?

Proč si vztáhla rámě svoje,

Když on klesl ve vln klíně,

Vrátila jej zemi, matce,

Kdy si k ňadrům tiskla sladce

Šíj tu bílou? – Proč ku vině

Máš se znáti, Irmo – ženo! –

Že, co svaté, dalas v sázku –

Žití věčné – družek lásku

Za nejisté světa věno? – –

Nechci věčnosť! – Co mně podá

Chladný proud ku srdce žáru? –

Co ty vlny bez útvaru –

Tvrdé skály, na nichž hlodá

Věčnosť volná? – Nejsou s to, by

Jeden daly pokyn blaha,

Po němž láska hrstí sahá,

Jímž si duše sny své zdobí. –

Či sem neviděla dosti,

Necítila srdce tluku? –

Proč dál nésti touhy muku,

Jež mě z dávna žalem hostí? –

A přec bol ten bolem slastným

Štěstí vložiť v srdce jiné,

I kdy vlastní při něm hyne

Sirým jsouc a bezúčastným! –

Dochvěl duch se tichým lkáním

Jak ton zlatostrunné lýry,

Zalétne-li ve kraj širý,

Na vln peřej, v květy stráním,

Až tich zasne v jich objetí.

Na vlnách těch kadeřavých

Utkvěl zrak jí z pod řas tmavých.

Tak se může zahleděti,

Kdo se v posled loučí s vískou,

V níž půl žití nechať musí,

Kdy most za ním strhán v kusy,

Kdy zpět nelze, ač mu blízkou.

Jak by zvána ku návratu,

Tak se v proudy zahleděla

A ten úsměv plana z čela

Říci chtěl, jak sladce ztrátu

Nese; a přec slza v oku

Zrodila se, kdy se bílá

Noha od vln odvrátila,

Posledně kdy na zátoku

Táhle vzhlédla, až ji křoví

Stínem skrylo i skal čelo –

Co se v duši Irmy dělo –

Vítězství či boj byl nový? –