IRMA. (VI. Prozpěv.)

O, lásko, lásko, dítě boží!

Ty roso padlá v sirou zem,

O, lásko, v lidu sirotkem!

Kdy v cestu ostré roste hloží,

Skal útesy a proudy divé,

Zlob lidských kruté nástrahy –

Ty něhou shlédneš na vrahy,

Na trnech pukneš v růže snivé,

Skal vrásky jemně mechem zhladíš,

Stín olší skleneš chladivý

Těm bujným proudům na hřívy,

Jim v boky pomněnky květ vsadíš.

Tvá myšlenka se větru váním

V háj nese, zalká v temný bor,

Tu rozleje se v rozhovor

A v květy padne zulíbáním

A rosu štěstí v kalich střese,

Hruď ptáčete se rozvlní

A píseň, jež keř naplní,

To láska je, co v hravém plese

I v dumném tonu listem chvěje.

O, lásko, lásko odvěká,

V to pozvi srdce člověka,

Co světem táhne bez naděje,

Co zlobou štváno v nástrah sítě,

V něž ostří dýky zbrousil vrah –

Ty vzhlédni – zloba klesne v prach,

Zář blaha vzplane na usvítě!

O, lásko, lásko – boha dítě!

Stínem dlouhým padly k zemi

Vrcholy hor zlatohlavé

A ty jejich sosny tmavé

Do vln sáhly haluzemi,

Do vln hladkých, jak to nebe,

Po němž číše rozlila se

Perel zlatých – v divů kráse

Chtěl den sklamať noc i sebe;

Skvosty hýře posledními

Hýřil v nebi, v horách spolu,

V rudých vlnách, po údolu

A kdy hasly – has on s nimi.

Hasly ve vlnách a v háji

Na nejvyšším kmeni sedly,

V políbení listu bledly

A po horách jako bájí

Táhly se do temných sosen,

Hynuly v nich v pousmání,

V nich den do snů kladl skráni,

Z nich se rodil večer zrosen.

Večer krásný, krásou vonný

Jak den sedmý, v němž duch Páně

K žehnání zved tvůrčí dlaně

Souhlase, že bezúhonný;

Večer krásný jak dech jitra

Poslední před lidstva pádem,

Než bůh hněv svůj v nebi mladém

Mračnem vrh ze svého nitra.

Šero svaté – večer krásný,

Krásný večer v svaté šero

Táh se klidně nad jezero,

Stínem vroubil okraj řasný

Rákos úzký, šepotavý,

Jako oko temná brva,

v němž se rodí slza prvá,

Než v pláč pukne usedavý –

Chvěl se tak – v ty šepty hravé

Vpadly šumem olše vážné

A buk starý rámě strážné

Nad osiky rozpjal smavé.

Každý list měl šumy jiné,

Větev každá jinou zvěsti

A co listů v ratolesti,

Každým jiná, nová plyne;

Záchvěj každý cosi tlumí,

Každou větví písně hrají,

Tká si každý strom svou báji

A les celý z jedné dumy,

Dumy divné – sotva k víře –

Hravá večer v háj se vetká

A než s červánkem se setká,

Rosou padá na vějíře

Kapradě a mechu stonky.

I to poupě něžně prosté,

Co v květ bílý lunou roste,

Rosnou perlou nicí zvonky

Houpá. – Divné lesa dumy!

Sotva k víře, co vše jarní

Večer snese, hostí, marní.

Blažen, kdo mu porozumí

Srdcem vroucím, děcka duchem,

Kdo se lesa bájím zbíží;

Ty jej schvátí, ňader tíži

Sejmou a v tom oku suchém

Rosa pryskne na úlevu. – – –

Tak i s Vítkem. – V les kdy zašel,

Zas se zdálo, jak by snášel

Každý keř mu po úsměvu.

Odvrátil se. Mračným čelem

Zapad v hloubi vzpomínání

A list jilmy bez optání

Níž se shoupna v letu smělém

Skropí tvář i tmavé řasy,

A zpod víčka modré zraky –

Div! – snad rosou padlou taky –

Zvlhnou. – K svému právu hlásí

Se ta krůpěj rovná cenou

Té, s níž člověk vyštván z nebe,

Té, v níž anděl zapřev sebe

Zplakal první nade ženou.

Tak byl les mu šumem vesel

A v čem se mu zpronevěřil,

K vlně zbloudil, by jí svěřil,

Kdy již pozdní večer vesel

Letných skolébal v sen tony;

Zahleděl se v její chladno,

V dáli šerou – a zas na dno

Duší zapad, jak by stony

Ňader vlastních – svůj věk zašlý

V něm chtěl složiť v zapomnění.

Tak se život lidský cení,

Kdy mu vzato, co jej krášlí;

Aspoň moci vztýčiť hrázi

Nazpět zraku neprostupnou;

Však než se zas nové upnou

Touhy, již je v propasť srazí,

Smete osud – rozum chladný. – –

A co složiť? – Neznal ani,

Ba v té duši jedva ptaní

Prodralo se v rozhled vládný.

Neurčitosť – příbuzenství

Cítil k vlně bezetvarné;

Ptáť se dál – to dílo marné,

Ni to nevzal z člověčenství,

By se ptal bez odpovědí.

Sotva chopil vlákno jedné,

V roji myšlenek mu zbledne,

Nové upne, za ním hledí –

Přetrženo – zas je spojí,

Na tom utkví milým hledem,

To mu duše celé středem

A než domyslí – sám stojí:

Pusto v duši, prázdno zcela,

Jak svět v mlze podjesenní,

Než se protká září denní –

Tak mu máj byl jeseň tmělá.

Ne tak Irmě. – Co vše znala,

Vlny hru – ten svět svůj dříve, –

Zapomněla v duši snivé,

Kdy ji země v náruč vzala,

Jako matka k ňadrům robě

V každém květu plnou číši,

V každém keři sebe slyší

A zas jiné ve podobě

A vždy v nové, steré zdobě;

Ssaje krásu plným retem

A že skleslý – nade květem

Sklene stínem čelo sobě;

Vzpřímí květ a blahem vzplane,

Bílá hruď se dechem tají,

Kdy v tu duši z řasných májí

Vánek sypal jemně tkané

Z hloubi tony pěvce krále,

Co v nich četla vysloveno,

Necenilo žádné jméno,

Tak jí byly neskonalé.

Tak jak mluva z jiných světů,

Jak báj věků, lidstva snění,

První hvězdy v nebi chvění,

Zážeh jitra – západ v znětu.

Poslouchala zas a zase,

četla dál a duše její

vše zas našla líbezněji;

Ba již v jedno srostlou zdá se

Z plna tak, že čas se znavil,

Že ten půvab kol rtů vitý

Zdá se víc býť v mramor rytý

Než v pleť dechu – pozastavil,

Sám se čas v té táhlé písni

A co zmeškal, letem blesku

V nedohlednou dal se stezku,

Kdy ton dozněl v ňader tísni.

A kdy dozněl – nepostihla,

A že dozněl – nevěřila;

Tak se v písně zvuky slila,

Že jí bylo, jak by mihla

Před zrakem jí hvězda jasná,

Jasná tak, že schvátí oko,

Tak jí každý ve hluboko

Zapad ton – a sama šťastná

Štěstím vzatým, větve plny

Písní měla, kdy již byly

Dávno s noci tmou se slily

Rozčeřené jejich vlny.

A kdy píseň dovyzněla

I z té duše v hrudi bílé,

Vracela jí příští chvíle,

Že tak v srdci osamělá.

Vraťme se zas k době oné,

V níž se snesl večer k zemi,

V níž jí zlíbal úst svých lemy

Krásy ruměn, dechy vonné.

S ním zas přišla jako maně

Irma také – přišla snivá

Jak sám večer, co v háj splývá,

Přišla stepilá jak laně,

Jíž stín buků ňadra úží,

Jíž ret luna stříbrem máčí,

Přišla jako peruť ptačí. –

Přišla Irma, dech by růží

Ssála v prsa roztoužená?

Či se v písni najíť chtěla,

V té, jež v keř se rozechvěla?

Či snad olše zamyšlená

Unesla ji do svých bájí?

Či to odlesk hvězdy zlaté

Sám ji pozval v kraje svaté? –

To vše mluví, to zas tají,

Zrozená tak na otázku

Odpověď se tráví sama,

Tak se duše v sobě klamá,

Když i sebe dává v sázku.

Ptáčeti tak, na svobodu

Kdy je ruka maně pustí,

Zdá se, jak by mělo srůsti

S každým keřem v dávnou shodu,

S každým listem, rosou jeho,

S každým květem v jeho dechu

A kdy v hnízdečko své z mechu

Zbloudí, našlo blaha všeho

Bohatěj než rozmach touhy;

Tak je plavci v divém moři,

V noc-li temnou maják vzhoří,

Kdy zžeh hvězdy hledá pouhý;

Tak je srdci, kdy prsť svatou

Zas smí zlíbať retem žhoucím,

Tak je v srdci ňadra dmoucím,

Kdy mu volno touhu vzňatou

Přelít skutkem v rysy její. –

Tak je Irmě, jejímž nitrem

Jak by den se rozlil jitrem.

Ňadra ta se pozachvějí

Jak květ lilje nově puklý,

Kdy veň krůpěj zlatá skane,

Jak kdy v keř se růže plané

Slavík pozve – tak se shlukly

Čela dumy rozptýlené,

V jeden bod se slily ryzý,

Byl tak známý, byl tak cizí,

Blízek byl a oddálené

Zas se stopy v šeru tratí –

A kde zašel, za ním spěje,

Nad vzešlým se pozachvěje

A kdy zapad, nechce znáti.

Teď si tahy v obraz kreslí,

Zřejmé víc a jak by k řeči,

Stín jim setře – jemnou péčí

Čelo zhladí – naň vlas skleslý

Prstem hravě pourovná,

Oka zžeh v ty tmavé řasy,

V ně se touha sladká hlásí

A že skutkem – nevyslovná.

Sama sobě sotva věří,

Že snad skutkem, po čem práhla,

Že, co duší neobsáhla,

Má a duší vlastní měří;

Že smí nazvať vlastním statkem,

Co jen v touze, ve snech zřela,

Že ta skráň tak zasmušela

K ní se sklání v blahu sladkém.

Neví, co čte v modru oka,

Však co čte, to blahem dýše,

Ne tak lidsky – bohem spíše,

ne jak jasmín u potoka,

Spíš jak leknín sněhobílý,

Ze dna co vzkvet nad vlnami,

Cítí, že tep ňader samý,

Jak by rozvil v každé chvíli,

Cítí, že co nitrem zmítá,

Tak s ní z dávna srostlo cele,

Že, byť v paměť sáhla směle,

Počátku se nedočítá;

A v ten život sotva zašlý

Nechce věřiť, že kdy znala

A kdy naň se pozeptala,

Život byl jí, co se našli –

A tak krásný v nedohledno

A tak plný v každém hnutí

A zas jak by k obejmutí

Život celý splýval v jedno. –

Tak se našli v první zření,

Jak by z dávna sebe znali

A když pak se rozestáli,

K sobě práhli v sladkém chvění.

Irmě nebyl život více,

V čem nezřela Vítka spolu,

Svět byl pustý, po údolu

Bloudila jak holubice

Sirá, když jí druha schvátil

Od hor černých sokol dravý;

Duch sám myšlenkou se znaví,

Rys-li Vítka z ní se ztratil;

Květ víc nepách sladkým dechem

A les oněm v hravém šumu,

Až zas duše zašlou dumu

Celou duší jala spěchem

A v ní Vítka opět měla

A s ním štěstí život zase. –

A sám Vítek sotva zná se,

Sotva zná, že vrásky z čela

Vybledly mu a v té hrudi

Že se opět život hlásí,

Že mu pučí v nové klasy,

V květy puká, že se budí

Novým jitrem den mu zhaslý.

Nevěřil v to. – Štěstí robě

Zapřel vlastní ve útrobě,

Myšlenky mu použasly,

Kdy se vymkly z vazeb strastí, –

Zpět je volal, chápal, vázal,

Body světlé – ty v nich smazal

A než zhasil – cítil krásti

Znova myšlenky se jasné

A tak mocně, že kdy na ně

Ruce vztáh, jen prázdné dlaně

Sevřel v pěsť – a v pouti krásné

Za nimi se sobě zcela

Zcizil, že bol, jímž prv vládl,

Irmě k nohám bezděk padl

A ji samu rozechvělá

Náruč jala v sladkém blahu,

Jak by v sebe přelít práhnul,

Čeho duši neobsáhnul –

Jak by obsáh v ramen vztahu

S bílou šíjí celou duši,

Vše ty touhy – jejich cíle,

Každý tep v té hrudi bílé,

Než jej příští v sobě zruší;

Každý dech, jenž z vazby retů

Vymk se ptákem na svobodu,

Na rtu Vítka v letném chodu

Druha najde a jak z květů

Dvou se vůně jedním pachem

Šíří po růžovém keři,

Tak se oba sobě svěří,

K zlatým hvězdám letí vzmachem.

A za dechem touha sladká

Po rubínu rtů se sveze,

Jako zlatý brouček s meze,

Jako rosa do poupátka,

Jako slza z řasy plavé,

Tak se spustí a na tváři

Ruměnnou zaplane září,

Jako den kdy noci tmavé

Vlíbá jitra pousmání. –

Vlasy temné – Irmy čelo,

Ramen bílých bílé tělo,

Líbá Vítek hladkou skráni,

Jež se listem jívy třese,

K hrudi kyprých ňader vlny

Dmou se, pohár perel plný

Pije ret se na rtu věse,

Jak by duši z nitra těsna

Vlíbať měl v rty korálové;

Tak, kdy v květy jalapové

Rozvije se pozdní vesna,

Lyšaj se na kvítek rosný

Pozavěsí v noci lunné,

Tak na čelo skály runné

Upíná se život sosny,

Tak se hnízdem pod krov nízký

Upne ptáček i v alp výši,

Orel znaven křídlo tiší,

Tak na prsu děcka pysky

Život ssají. – Pod brv krajem

– Neví ani, jak to zváti –

Zrak se nevýslovnou schvátí

Touhou, jak by kynul rájem

Pohled ten pod řasou tmavou,

Jak by zval ho v světy jiné –

A jde za ním, že tak kyne,

Věří v ráj a myslí smavou

Obraz čte o zašlém věku,

O ráji, jenž ze bran oka

Otevřel se do hluboka,

O božstvu, co ku člověku

Řečí lásky promluvilo,

O věčnosti nedohledné,

Že se slila v chvílce jedné.

Vše to, co kdy v písni žilo,

Lidstva hruď co dmulo slastí,

Čím se člověk božstvu zblížil,

Bůh v čem k člověku se snížil,

Vidí v stínu řas se klásti;

I ten úděl lidstva bídný,

Jenž mu maně oblét skráně,

Smrti hruď by podal k ráně –

V sobě šťastný – v tváři klidný.

Však že zrak mu skutečnosti

Znikna zbloudil na obraze,

K ní se vrací, v její hráze

Touhu, duši celou vhostí;

A z té duše ne víc svojí

Na ret zvuk se sladký hlásí:

„Miluji Tě“ – mocen spásy

A pln bázně, jak by k boji

Vyzván byl jím v sobě samém,

A než dozněl na rtu chvěním,

Odpověď vzal políbením:

„Miluji Tě“ – že vše klamem

Bylo, co se na rtu chvělo,

Klamem bylo hvězdy světlo,

Jež se v závoj noci pletlo,

Paprsků to lunné bělo,

Co na vlnách selo květy,

Klamem bylo od hor vání

Sosnám plašíc sen ze skrání,

I ten luh, jenž květem setý

Kalich vonný k hvězdám zvedal;

Klam byl, co se rosou lesklo,

Co se mihlo s výše ve sklo

Temných vln, co písní hledal

Ptáčete ret pounylý;

Bylo klamem, co se v hlavě

Dívčí vloudilo snem právě,

I co kmetu pod vlas bílý

Přinesla noc pozdní bděním –

Jen ta ústa, kadeř, zraky

Pravda jsou a krása taky,

Žitím spolu – spolu sněním!