IRMA. (VII.)

Ptákem jen to jaro bylo,

Co přiletí plachým křídlem,

V náruč keř je přijme sídlem

A vším hostí, co mu milo;

Jemu pozve z poupat kvítka,

Za píseň mu vůní platí,

Sen mu střeží jako máti

Nad kolébkou úsměv dítka.

Ptákem jest to léto za ním,

Co tak kradmo přišlo v keře,

V nového že sotva věře

Hostě přijímá hloh ptaním,

Kvěť mu pozdní najde v stínu,

Častí léto plodem rudým

A že cítí se tak chudým,

Zlatem hýřiť chce, kdy z klínu

Hosta pouští v kraje cizí:

Za ním upne pohled dlouhý

Jednak bolu, jednak touhy,

Jak kdy v posled zrakům mizí

Věž i kříž ten černý na ní;

A kdy chodec nazpět zhledá,

Kříž ten výš a výš se zvedá,

Vidí věž a jak po pláni

Chatky rostou v zeleň stromů,

Stezku, jak se v údol stáčí –

Maně po ní noha kráčí,

A přec vzdaluje se domu

Milému. – Tak do údolu

K jezeru dech zašel letní

A hned k němu známí četní

Znali se a k nim on spolu.

Mládež lesa po všem ptá se,

Usmál tomu dub se starý

A své čelo z ranní páry

K slunci zved a po trav řase

V mech se svezla krůpěj rosy,

Z kapradí do nekonečna

Krovka vzlétla sedmitečná,

Vzduchem křídlo zlaté vosy

Zašumělo nad květ pcháče,

Nad vlnou rej vedlo hravý

Sivé šídlo, div neznaví

Vesel peřných v proud je máče

Vesny pták, jenž peruť zpozdil,

Paprsk zlatý v tůni padlý

Mřenky přived ku zábradlí

Vln, v nichž kmitných dráh se rozdíl

V jedno pojil kruhy kresle;

Leknín v nich si listy houpal,

Třtiny květ se zlomen koupal

I bok loďky letnoveslé,

Již ku štíhlé olše kmenu

Poutá vrby pevná uzda,

Jako kdy se jezdci uzdá

Upnouť oře bujnou pěnu,

Jež ho pudí v letné běhy;

Tak té loďky vlnobrázdné

Pnuly vazbu boky prázdné,

Jak by jim ty známé břehy

Sevšedněly v stálém vidu,

Jak by zatoužili v dáli

Veslem letě( – šumné skály

Za líné ty vlny klidu

Změniť – za mračná tam jedlí

Čela dáti úsměv břízy,

Za kraj vlastní vzíť zem cizí.

A z hor ruměny dne bledly.

Zda sám anděl zazlil zemi,

Či to země chladla v lásce?

Či bůh propad světem v sázce,

Nejkrasším že mezi všemi

Díly, jež mu dech duch tvůrčí? –

A to bílé Irmy čelo

Jasno tak a přec tak tmělo,

Sobě tajem a hned určí,

Co se vplétá pod vlas tmavý. –

S Vítkem jde – to laňka přímá,

S Vítkem jde – dum mnoho třímá,

Na prsou skráň a krok staví

A krok nemá stopy v prsti,

Jež pod slunce žárem stvrdla,

Duše hledá slovo z hrdla,

Úsměv má a štěstí hrsti

Za odpověď na otázku,

Již tká sama v pohled němý;

Rosu květů stírá lemy

Šatů svých, ze suchých klásků

Trav si na dlaň drhne plevy,

A ty vítr k zemi snáší,

Z výslunných se květů plaší

Střeček bzučný, vlas-li děví

Přelétne mu křídlo stínem.

Vítek jde a nezná říci,

Co zapadlo v duši snící,

Co v ní rostlo chtíc býť činem,

Chvěl se svěřiť – a hned jinou

Nic si upne: v sobě hádá,

Co as Irma v duši střádá,

Že tak němou, že tak stinnou,

Že i úsměvem tak vážná;

A kdy zašel v sebe ptaním,

Nevědoma zas ho pláním

Navracela péče snažná.

Ba tak odvšad k němu šero

Tlačilo se pode skráně,

Že, ač pozval, nepozvaně

Teď mu oko na jezero

Zašlo. – To v šíř rostlo, v dáli

Stříbrolesklé vlny pnulo,

Tamo k nebi modrem lnulo,

Tamo staví siné skály.

Tu se bezděk kroky oba

Zastavily. Snad že u nich

Jezero se ve svých tůních

Chvělo, snad té vlny zdoba

Vypnula se zlatou hrází;

Či to paprsků hra luzná

Vírem roste, v němž se uzná

Zrak uchvácen; či že vchází

Obraz zašlý do paměti,

Ve hruď chvění, tužby nové;

Či to v duši jara snové

V návrat bílým čelem letí? –

Sny se jara nevracely,

V ňadra touha – obraz zašlý

A čím peřej vln se krášlí,

Neschvácen krok v paprsk skvělý;

Ni ten pohled do hlubiny

Nevzrost bázní. – Irmě chvatem

Přelét zrak po proudu zlatém,

Dolét sosen, v hor dech siný,

V blankyt až a zpět od chlumu

Skal se pouštěl lovcem bludným,

Jemuž mih se rohem svůdným

Kamzík z alpy sněžné. Z tlumu

Hor se obraz šerý rodil,

Zrak jej sňal a v pouti zpětné

Kreslil kořisti své četné

Rysy, až se skutkem odil

I ten úsměv nastíněný;

V něm se sešly, v něm se k blahu

Zachvěla hruď, jak kdy k prahu

Předků svých, na srdce ženy

Křižák skles. – Tak šťastni plně,

Že zas práhli sebe ztratiť,

By se mohli sobě vrátiť

A zrak toužil, by po vlně

Peruť člunu v dál se nesla

A s ní on a touha její –

Zmizeť v mih a do krůpějí,

Jak zpět čeří vlnu vesla.

Svahem břehu stezka vede,

Sotva dvěma stačí k chodu,

Kol ní brslen rudých plodů

Hoří, přes ni vlákno šedé

Pavouk před, k ní hrdlo zvedá

Loďka; ne víc houžev tuhá

Poutá ji, ne vlny duha,

Ni dech větru v plachtu sedá,

Aniž rákosu dav vězní;

Ramen úběl – pouto něžné,

Pevná vazba – ruce sněžné,

Objatá skráň – kadeř přes ni

Proudem splývá, jak keř chmele

Z větví habru – teď se pustí

A zas jak by měli srůsti,

V políbení splynou vřelé –

V poslední! – a ještě jednou

Obejmou se ramen vztahem,

Polo bázní, polo blahem,

V růži vzplanou – v jasmín blednou,

K úsměvu se rety sepnou

Jak by šeptly požehnáním,

Jak by létly ještě ptaním:

Kdy se vrátí s vlnotepnou

Lodí víc už nepoutanou

Ruky ždmutím, retů stiskem,

Úsměvem, by oře tryskem

Nepádila půdou klanou;

Již se vítr věsí v plátna,

Protřásá jim šedé řasy,

Jako víla zlaté vlasy

Vlnu češou vesla matná;

Neb jich k ráně nepnou svaly,

Ani oko ostražité,

To tkví ještě touhou syté,

Kdy již ve mhu se mu halí

Irma všecka – její zraky

Marně strou se člunek staviť,

Marně chtí mu křídlo znaviť,

Jež ho vznáší mrakem v mraky.

Nad vln lazurem v dál pluje,

Brzo k nebi, brzo k zemi,

Jak čáp bílý perutěmi

Hladiny hruď poceluje,

A zas orlem k slunci touží;

Zrak jej strhne k vlně siné,

V ní se houpá, sotva plyne,

Víc a víc se níží, ouží,

Holubičí křídla skládá,

Na květ lilje jedva stačí

A i ten se v modro máčí,

V jediný jen bod se spřádá –

A v něm štěstí, blaho celé

Bázní střežené a touhou,

Oddálené poutí dlouhou

Zraku duše – osamělé.