IRMA. (VIII.)

Kruhem stojí skály šedé,

Věky do nich vrásky ryjí,

Stříbrnou svou hlavou bijí

Vlny v paty jejich snědé;

Tříští si své lebky chladné

Na útesech ostré hrany

A vlas bíle rozpletaný

V kotoučích se k vlně ladné

Stáčí, jež vždy novou silou

Vzpíná šíji neznavenou,

Rozletá se bílou pěnou

O tu skálu zasmušilou,

Jež z vln roste zvýši buku,

Co se upjal k patě její,

Vzdoruje s ní bouřné reji,

Kol ní vine stinnou ruku,

Jak hoch k srdci dívku svoji,

Na ni sklání hlavu šumnou,

Když si vítr nerozumnou

Po údolu vřavu strojí.

Dnes však v horách vítr schvátil

Křídlo pružné a neb kdesi

V neprostupné zbloudil lesy,

Stezku do údolí ztratil.

Nepřišel tu klidnou plochu

Letem perutí svých změřit,

Jezera hlať rozkadeřit,

Ani poškádlit ji trochu.

Stála tiše – němá stála,

Jen kdy bolen ze hlubiny

Vyšleh nad povrch se líný,

V sterých kruzích pozahrála:

Každá krůpěj vzrůstá v kola,

Každý kruh zas kruhem hyne

A šíř rosta bez stop splyne,

Temná hloub jen zeje zdola.

Oko umdlí, kdy v ni zírá,

A že list se časem snáší

S buku větve zlaté, plaší

Poklid, jenž hruď tíhou svírá.

Sám buk zahledí se za ním,

Když se pouští s ratolesti;

Těžko říci, jaké věsti

Přilétají k jeho skráním,

O čem šeptá list nažloutlý,

Proč se haluz za ním kloní,

Proč se třpytí rosy po ní –

Vždyť jen lístek odpad outlý.

Stráň se táhle od hor zvedá,

S nebem splývá v temném boru

A níž sejdouc na prostoru

Rozchází se, stezka šedá

Hadem proplétá se po ní,

Uhne trsu ostrých skalin

A pod hrozny černých malin

Podjede, jak na komoni

Jezdce chochol z přilby vlavý

A dál opěť rovná níti,

Již vetkává v pestrém kvítí

Ruky dovedné prst hravý,

Třepí se na vlákna tenká,

Až se v trávu vrostlá ztrácí.

Zpět se píseň naše vrací,

K zašlým letí snům myšlénka.

V boru vonném, jeho šerem

Odvěkým šat bílý míhá,

Noha volně nohu stihá

Ku pěšině míříc směrem,

Poslední až haluz pružná

Poodskočí z táhlých hranic,

Slunci nad západem bráníc

Pohleděť, čí ňadra tužná

Práhnou spatřiť, jak umírá,

Jak se k smrti v zlato strojí,

Rubínem rdí, kadeř svoji

Poroztřásá v moře širá,

Pochodně z hor zapaluje,

V příkrov skvostný mračna vroubí,

Rosu v démanty, smrť svou by

Skrášlilo, v hlať přibrušuje.

Ne to oko touhy prázdné,

Ne ta ňadra bez želání

Vyšla spatřit, jak se sklání

Slunce zhynouť – krok v před vázne,

Z nádhery té použásá;

Snad i ruměn tká se v líci,

Jak by chtěl či měl si říci:

Ještě nezhynula krása,

Ještě plane, ještě hoří,

Ještě kouzlí, ještě vábí,

Ještě blaží, láká, aby

Věřil duch, kdy vše se zboří;

Vše kdy mlčí, čím se vzchopí

Bolestí duch udolaný,

Čím se žene jelen štvaný,

Kdy se smečka psů naň sopí;

Vše kdy mlčí – vše kdy zticha,

V čem děs smrti pousíná

Úsměvem v pouť k sobě kyna,

Jak ret dívky na ženicha,

Jak dech jara na sníh bílý

Sněženkou se pozasměje,

Jak v keř stehlík píseň leje,

Než se křídlo v jih mu schýlí;

Umlklo, čím život hyna

Zas se může upjať k žití,

Nejhorší se kletbou sytí

Hru(, kdy vlastní tíží vina.

Vina ta, ta vina vlastní,

Nikým ještě nezhlušená,

Ničím k spánku nezmámená,

Nikdy němá – vždy jen dásní

Ostrou, zubem dravým hlodá,

V nitru pálí – k šílenosti

Vleče oběť – nikdy dosti,

Stále štve a drásá, bodá;

Vysmívá se slze v oku,

Úšklebek dá prosbě snažné,

K útěše má slovo vlažné,

Zmíjí upíná se k boku

Jedem trávíc radosť dříve,

Než jde s citem v duši zvonit,

Než smí zrak se slzou ronit

Krví podleje mu tklivé

Bělmo. Běda! vlastní vina!

U prsu to dítě lačné,

Ssať-li jednou z blaha začne,

Věčně ssaje. – Tak i Mína.

Vinou vlastní hnána z domu

Neví, čím by ukojila

Rozbouřená ňadra bílá,

Bolesť v nich – ba nemá komu

Svěřiť, vinu vyzpovídať,

Pokání vzíť na očistu;

Marně hledať – toužiť k místu,

Kde by mohla pokoj si dáť,

Zvednouť ruce ku modlitbě.

Modlila se k nebi před tím;

Ale jak by bůh byl kletím

Žehnal hruď, té její litbě

Vypad pohár, sotva vznešen,

Rozbit v kusy, rozmetaný

A kam kročí, ostrohranný

Zpomínek hrot bezútěšen

Bodá v duši každou chvíli;

Zvuky skřivana v té výši

Krvavě se v srdce píší,

Nejsou tím, čím druhdy byly,

Ani květ ten zvonkovitý

Nezvoní, jak jindy zvonil,

Kdy se nad ním modřík honil,

Či ten chrostek v kalich skrytý

Rozhoupal mu srdce žluté;

V obžalobu tráva pučí,

Kdy jí zvedá vánek ručí

Kmínky nohou ušlápnuté;

Lukem slunce je a šípy

Z paprsků si brousí k ráně,

Každý raní, nikdy planě

Nejde mimo; i ten lípy

Stín, v němž lelek pousedne

Chladiť peruť unavenou,

Listem každým jest jí fenou,

Roste v příšery, že ze dne

Jasu vanou noční děsy,

Usedají v zlatém vlase,

Opakují zas a zase:

„Tvá je vina!“ – Marně chce si

Zašlé blaho volať v stíny,

Kde tak šťastnou byla jindá;

Vše, co z minulosti vyndá,

Nechce zvážiť její viny.

I ten vítr od jezera,

Jenž jí horké líbal líce,

Kdy ta loďka holubice

Ještě v dáli dlela šerá;

On už šplouchavého vesla

Tepy nosil k duši její,

Plachty houpal na peřeji,

Až se blíž a blíže nesla

Touha její i cíl touhy,

Až jí ruka stiskla ruku,

Ke rtu ret se beze zvuku

Štěstím spínal – přelud pouhý! –

Sotva paměť k tomu stačí,

Že tak kdysi bylo, a byť

Někdy bylo, sladko zabýť

Blaha, jež se zvrhlo k pláči,

K němuž v oku rosy není,

Jíž by prsou žár se hasil;

Kdo sel vinu, plevel nasil

Bujnící vždy nad osení.

Urván byl jí život šťastný,

Proudem hnán a stržen vírem,

Neměla v svém světě širém

K naději ni paprsk jasný,

Jímž by zhřála, co jí schladlo.

Tolik zrak as mluví němý

Dlaní stíněn, upjat k zemi,

Kdy mu slunce nachem vpadlo

V modro jeho bolem kalné

Barvíc bledé tváře obě,

Jimž byl stín víc ku ozdobě,

Nežli stínem. V stráni skalné

Kvete sama rovná růži

Krásou vonné v pozdním letě,

Rovná sudbou ku planetě,

Jež se zlato v sluncích dluží,

A kdy blednou – hasne s nimi,

S nebe padá jak květ lilje,

V diadému vodních vil je

Hvězdou zas a kouzly zlými

K sobě láká na záhubu;

Rovná růži už jen bledé –

Bílé jen, kdy růměn svede

Slunce zašlé v horstva srubu.

V mramor bílý ustrnulá

Ne tak rouchem – více pletí,

Jíž by luna záviděti

Mohla, kdyby ona plula

Nebes dráhou – jest jen květem

Agatu, kdy stichne vání

Větru, – mrazem jest, jenž hrání

Se na olše holým snětem.

Byla mráz a květem byla,

Květem jest a mramor není! –

Buď že nová v srdci chtění

Ku činu se porozvila,

Buď že prolomil duch své sny

Vraceje se sobě – tělu,

Či snad touhou na úbělu

Ňader dmul se šat jí těsný.

Chvatným krokem po pěšině

Spěchá dolů, nedbá ani,

Jestli kámen kroku brání,

Neuhne se ostružině,

Jež ji za šat trhá, chytá,

Na krev bodá nožku bílou,

Když se oděv běhu silou

V jedno s trny malin splítá;

Trny jsou spíš ostruhami,

Jež v běh pění boky oře,

Bezdechý kdy po prostoře

S jezdcem letí v kraj neznámý.

Nedbá, kroku nezastaví,

Jak by cíl byl nedaleký

Krásy pln a krášlen vděky,

Drahý tak i vábně smavý. –

Cíl ten její! Zda to pravda,

Možno-li jen mysleť, že by

Nebyl čist a hoden v nebi

Zrozen býť? – Sám bůh naň zavdá

Svatosť svou a neprohraje

Odvážné, tak vážné sázky;

Kdo jen jednou záchvěj lásky

V srdci poznal – i kdy laje

Proklíná a ze rtů spílá,

Žehná srdcem každé kletí,

Sebe dal by ku oběti,

Smrť by vítanou mu byla

Z ruky vzatá milované. –

Nelze mysleť, že by z čela

Toho zroditi se chtěla

Vražda, že ta slza kane

Z nedožitého jí žití,

Úsměv odívá se smutkem,

Že co bylo, není skutkem,

A co jest, že bolem býti

Musí. Nikdo neuvěří,

Že, kdy stanula jí noha,

Krok jen váhá, – jíti moha

V záhubu. – Po zlatém keři

Ruku vztáhla pro plod rudý,

Rubín růže lístků pěti,

Jenž smí prst jí skrváceti,

Zdobiť hruď a k němu sudý

V ňadra zatkne a na jiný

Zrak už hledí a než vzhlédne –

Čin i touha v době jedné

Ruku napne – a šat Míny

Letem mihne. –