IRMA. (X.)

Byla noc všech nejkrásnější!

Ložem byla širá země,

Podúškou jí horstva témě,

Bory jeho nejhustější

Jemný příkrov pode skráně,

Kobercem jí byl luh vonný,

Stín hor měla za záclony,

Nebesy jí byly báně

Hvězdné a ten měsíc nylý

Z věků láskou k noci plaje,

Ženichem jí byl a v taje

Lože svatebního v bílý

Halen šat vstoup ku nevěstě.

Bláhový ten měsíc snivý!

Byl by zradil noci divy,

Stanul zmámen v prostřed cestě,

Byl by šlehl pohrdáním

Na ten ústroj noci krásné

A ty její vnady žasné

Byl by přezděl bídným lhaním;

Lásce by se zpronevěřil,

Z úskoků noc vinil v oči;

Kdyby mu byl na úbočí

Jezera krok pozaměřil,

Kde buk listem žlutým stínil,

A ta zeleň v rýhách kory,

Břečťan uvit na úbory

Husté kořenem se vklínil

Upínavým; z větví splýval

Řasnou clonou, splétal věnce

A zas rozvil na růžence,

Tak přes horskou salaš příval

Řine po dni parném z mračna.

A tak marně měsíc bloudil,

Marně kol se svitem loudil;

Kráčel dál, kdy neprůzračná

Kštice buku pozakryla

Stínem dítě krásy větší

Než noc sama ve vší péči

Úpravné. Tak krásná byla

Irma o kmen podepřená,

Složené v klín ruce bílé,

Kdy z těch očí každé chvíle

Pohled štěstí na vzdálená

Čela hor slét; tam byl doma

A pod řasou, než v dál spěchal,

Jemnou stopu blaha nechal,

Že sám úsměv přelét rtoma,

Šťastný tak, že slovem řečen,

O všecko by blaho přišel;

Ba kdo by jej z řeči slyšel,

Z pravdy byl by na lež vlečen;

A v těch ňadrech rozdech touhy

Tak hruď bílou ponadýmá,

Jak kdy štěstí tamo dřímá –

Lehký tep a záklep pouhý

Zbudil by je v plné znění,

Rozhoupal je sterým zvukem,

Až by srdce blaha pukem

Práhlo zmírať v sladkém chvění. –

„Slyš ten tleskot vlny k břehu!

Slyš! – to on – to on! – Už pluje!

Jen ať vítr v plachty duje,

Člun blíž nese v letném běhu,

Vítka v něm a bílé květy

Leknínů – mé růže kdysi! –

Zrak je vidí, jak v hloub visí

Siným vlnám v náruč vsety;

Krásné růže! – sladká ztráta,

Kdy slz oko neuroní,

Kdy tep srdce květem voní

Krásnějším. – Buď paměť klatá,

Že zpět zašla! – On se blíží! –

Ticho opěť? – Co že ustal,

Či to přelud v duši zrůstal,

Neb že břehy člun už víží –

A já čekám – váhám jíti? –

Jemu vstříc!“ – A slovo činem –

A ne již buk ji halí stínem,

Pohledem se měsíc sytí

Zrádný, líbá ji – noc žárlí,

Z hor vlas černý v nebe metá

A ten mrakem do hvězd létá,

Tam tu zhasí a té zmar-li

Nese, bledá ona čeká.

Nedbá Irma – nedbá měsíc,

Na paprsky zrak si věsíc

Od břehu až na daleká

Horstva bloudí. – „On to není,

Ač by moh býť; mnoho času

Ze slunce do luny jasu

Uplynulo. Proč tam lení? –

Žádná bouř mu, vlna žádná

Nezdržuje vesel zpětných,

Ani v leknínech tam květných

Nehoupá dnes víla ladná

Úsměv svůdný!“ „Irmo – drahá

Sestro!“ – z vln jí k duši znělo –

„Šťastná jsem, že nebe chtělo

Tam chod vésť, kam vroucí snaha

Z dávna pudila mě – k Tobě;

Ne snad výčitkou víc bázní,

V níž se každý den mi prázdní,

Jak by věčným v mé útrobě.“

Tys to družko, jejíž vlny

Ze snů ducha vyloudily?

Nebyl klam v tu zašlou chvíli,

A byl přec, ač ne tak plný;

Tys to byla. – O, rci, co Tě

Vede k sestře pronevěrné,

Jejíž čin, plod noci černé

Do zrády vás všechněch hrotě

Vámi klet byl? Ustaň! – Kletbou

Není veden krok můj k Tobě,

Viz tu ruce smírem obě

Spjaté – Žehnej jim, by setbou

Úrodnou Ti byla hrozba

Má! „Mluv, poslechnu Tě ráda!“

Řekla a do dlaně skládá

Bílou skráň, kdy víle prosba

Přes nesmělé rty se chvěla

Tonem tím, jenž z pravdy vážen,

Byl si vědom, v sobě blažen,

Byť i zavržen byl zcela:

„Vrať se, Irmo! – Doba vhodná

Plane. – Buď zas družkou mojí,

Jako druhdy, než se v roji

Myšlenek Ti jiskra hlodná

Vzňala otravujíc blaho

Pověčné! – O, věř, to nebyl

Noci jas, kdy mrak se šklebil

Vzpomínkou, že, co nám draho,

Marníš nevědomá ztráty;

I ta píseň pustá byla,

Bez Tebe že z úst se lila,

O Tebe že bázní spjatý

Prs vln peřej houpala si.“

Bázeň o mně? – proč Tě jímá?

Blaze Tobě, že Tě třímá

Vlna, že Ti čechrá vlasy;

Však jen vlna – v život blažší

K neskonání láska zírá!

Láska? – ta, jež mihem zmírá,

Věčnosti sen z čela plaší,

V bol a žaly život vleče,

Hýří hned na účtech mládí,

V tvář Tě líbá – v obrat zradí,

Slovem medu na rtu teče,

Ano srdce blínu šťávou

Podkypí a šíleností

Běsnou k jatkám oběť hostí!

Dosť, už dosť! – Viz Irmu smavou!

Obraz hrůzný Tebou kreslen

Tak mi šerý, změten, cizí,

Zastřený, jak úběl břízy,

Kdy kol hustý jedlí přeslen

Trčí v neprůhledno. – Láska? –

Kdybys znala půvab její,

Vzhlédla k ní je od veřejí,

Nejkrasší všech krásných zkazka,

Jimiž zdobíte své proudy

Chladné, ducha štvete ve sny,

Není nic než okruh těsný,

Z žáru povyhaslé troudy,

Mrtvé, tím jen v život zvané,

Pokud přelud duši hýčká –

A on mizí, a kdo vyčká,

Stíny lapá hluché, plané.

Viz mé štěstí! – Slovo chybí,

Úsměv nuzným jeho stihnouť;

Sám, kdo znáť chce, musí zdvihnouť

Pohár k ústům, v nápoj libý

Ret si máčeť! Ty si zvedla

Pohár lásky, sestro milá;

Ale – ještěs nedopila,

Ani ke dnu nenahlédla.

S hrůzou bys jej od úst vrhla;

Neb se kotoučem tam svíjí

Hádě pestré jedem zmíjí

Odkojené! – O, bys strhla

Liché šalby palesk svůdný,

Dřív než poslední Ti krůpěj

Zvlaží ret. – O, nechtěj tupěj

Tvrdých skal si stavěť bludný

Proti vlnám bok! – Viz slze

Nezvyklé těm očím kanouť,

Popřej lásce rodné vzplanouť, –

Vrať se, vyrvi duši mlze

Otravné! Tak Tobě zdá se

Nevědoucí ne mně znalé.

Dopíť na dno? – nepíť stále?

Nelze mysleť! – Zas a zase

Jedva upitá číš vzkypí

V nový proud a nikdy prázdné

Dno z ní nezeje – bezhrázné

Je to blaho, kdy se vštípí

Jednou v hrudi kypré! Víla. Prosím

Přece prosbou úpěnlivou:

Nechtěj zmařiť duši snivou,

Nechtěj vzdorně čelem bosým

Smrtící se střele stavěť!

Již luk napjat – k cíli míří –

Tobě v srdce – a kol výří

Zděšených vran černá havěť –

Zřím Tě hynouť smrtí věčnou –

Vrať se, vrať se, pokud možná!

Nevím, k čemu řeč ta složná

Šerých obrazů pouť vlečnou

Koná. Neb čím dále slyším,

Úzkosť o Tebe mě svírá,

V duši bledne k Tobě víra,

Dál a dál se Tebe liším;

V sobě šťastná, v štěstí jistá

Zlověsti Tvé chápu stěží.

Tvé-li oko krok mi střeží,

Zda-li mu snad propas( chystá

Doba blízká – marně brání!

V dáli tam mé blaho plyne,

V něm mé víry křídlo stinné

A byť zhynouť! – umírání

S Vítkem závidné! – Tak děla

A mír blažený v tvář sedl,

Jak by důvod dále vedl,

Kdy ret němý a zrak želá

Ještě mluviť. – Z vln se zvedla

Víla, z čela hrnouc vlasy

Mokré, jak by slovu spásy

Klidu dodať chtěla, sedla

V rákos na sehnuté stvoly,

Okem létla po hladině

A pak ruce složíc v klíně,

Důvěru si družkou zvolí

K řeči své. – „Slyš podklad bázně!

Lásce Tvé se z duše kořím,

Víru Tvou však z kořen bořím –

Tam se řití v tůni srázně! – –

Jinou víru on tam zlovil;

Viděla já bezeklamně

Jak ji vyrvalo z vln rámě

Jeho, jak ji v náruč povil,

Složil v lodi dechu prostou,

Slovem ohně křísil v žití –

Procítla – a jak kdy chytí

Orel vodní bělochvostou

Labuť, zjásal šílenosti

Výbuchem, že lov se zdařil;

Ba tak jásotem se zjařil,

Že jí mrazem projel kosti

Zvuk ten zběsilý a práhla

Radš se vrhnouť do vln lůna,

Kdy ji silná páže juna

Jala v pásu – na loď stáhla

A pak“ – v tom se víla odmlčevši

Zrakem vrostla Irmě v tahy

Bledé, zda řeč její váhy

Jakés má, čím ona ke vší

Obžalobě svědčí. „Lichá

Je ta řeč Tvá,“ řekla klidně,

„Lež to ke lži očividně

Tkaná. Jedem z úst Tvých dýchá,

Čistý proud vší lásky hyzdí.

Vezmi zpět, čím nesmyslná

Překypěla ňader vlna,

Kdy v nich káně lačná hnízdí

Vraždou soptíc – vraždíc spárem!

Chraň se, nechtěj blaha rušiť,

O němž nedovedeš tušiť,

Jak je velkým boha darem!

Vrať se! – odpuštění mé Tě

Provoď, zvěstuj družek sboru,

Irmy šťastnější že z tvorů

Není! – Pohleď – člun tam letě

Lunou stříbřen Tobě mihne

Důkazem, že Irma šťastnou;

Mně pak trvá pravdou krásnou,

Jíž snů moře nevystihne!“

Trvá pravdou! – Běda, běda!

Že ji nese loď jen vratká,

Že ji zvrátiť doba krátká

Stačí, že se bídně předá

To Tvé štěstí! – Viz, tam stíny

Dva se táhnou jemnou hlatí

Vln a rysy jich se tratí

S lodí v jedno. – Do hlubiny

Vrať se se mnou, uhni zkáze!

Z ruky mé ten závoj vezmi!

– Tvým on byl – a odpověz mi,

Že jím spínáš trhlé hráze –!

Vztýčila se Irmě v dosah,

Závoj jemný napjal svaly

Loktů bílých a hloub vssály

Se ty zraky její v rosách

Bolu plynoucí v tvář Irmě;

Neprosí tak prosba snažná.

A v tom ruka její vlažná

Závoj vzala: „Vody vír mě

Nepřijme!“ – a závoj ve dví

Roztržen lét do vln vzduchem;

Zasténala děsným ruchem

Hlubina, že by se ledví

Skal rozpadlo v písek drobný,

Pěna tryskla a po chvíli

Nad hladinu kadeř víly

Zvedla se a úškleb hrobný

Šeptal ze rtů: – „Políbení

Usmrtí Tě!“ – a ret jemným

Úsměvem řek slovům temným

Odpověď, jak výrok cení,

Odhádá, kdy na vždy mizel

Kárný hled pod vlnu sinou;

A jak ozvěnou se vinou

Slova sudby – a týž svízel

Rákos šeptá, vlna šumí,

Větřík houpá, listem chvěje,

A přec Irmě neodvěje

Úsměvu, jenž setkán z dumy

Vítězné jí used v tváři.

Démantem byl v sterém lesku,

Majákem plál v bludnou stezku

Poutníka, byl v noční záři

Hvězdou první – nejkrásnější.