IRMA. (XI.)

On že pluje, vstříc mu letí,

V dlouho postrádané jetí

Sladce složit chmury vnější;

Odkud puštěn v přístav známý

Spěchá, myšlenka krok rychlí

Zdlouhavý a že tam stichly

Tepy vesel nad vlnami,

Mírní běh – ba staví kroky,

Kdy již blízká, co by právě

Dítě dohodilo hravě

Kamenem, či sivooký

Dolét holoubek, kdy zkouší

Prvně křídlo nevyspělé,

Tak as vzdálen od přítele

Ohlédne se prvně k souši

Druh v dál plyna. S těží poví

Irma sama, proč se zdráhá

Jíti v před. To proudem blaha

Jatá těsným ňadrům hoví,

To víc Vítka dočkať touží;

V babyky keř červenavý

Vplete tváře běl i tmavý

Vlas, ba celičká se vhrouží.

On kol půjde, jíti musí,

Stane hledať sladkým zvukem

A zas bázně plným tlukem,

A kdy mnoho, mnoho zkusí,

Zvolá naň, jak dravou zvěří

Zděšená a tak on ručí

Skočí k ní a do náručí

Ona se mu šťastná svěří. –

Čeká – nejde – povykročí, –

Čeká zas a z dáli slyší

Dumný ton a druhý tišší

K němu onen tak se bočí,

Jak stín tažný ku topolu,

Ku slovu jak výzvuk skály,

Tak se bystřiny proud valí

V řeku hlučnou, než se spolu

Domluví, tak anděl šeptá,

Když mu člověk odepírá,

V týž zvuk duní zlatá lýra,

Kdy se věštec jemně zeptá.

Slyší je a v jedno spájí

Irma nezřetelné hlasy

A kdy ten se ostrým tasí

Slovem bodnouť v krásnou báji,

V niž se všechna duše vžila,

Sedlá ducha do otěží,

Vyvrací se, hájí, střeží,

Opak dme jí prsa bílá;

Slyší jeden a v něm Vítka,

Jak ji zve, jak rámě po ní

Spíná a kdy keř se kloní,

Nedbá oň, že větev břitká

Šlehá v řasy, čelo, líce,

Za vlas jemný potrhuje;

Spěchá přec, až hustá sluje

Hlohů, dřínů hradbu řídce

Tkanou končí porostlinou,

Jež objímá zátiš vodní,

Prázdnou zátiš – přístav lodní,

Přístav prázdný s vlnou línou.

„Není zde!“ – a v tom k ní z blízka

Dolét zvuk a druhý za ním,

Jiných víc – tu jako ptaním,

Ten jak kdy si duše stýská;

Známý zvuk a málo zřejmý,

Vítka hlas a ne k ní cílen,

– Zvědavostí sluch byl sílen –

Irma slyší takto: „Sejmi

Vinu mou, jež ňadro hněte,

Že já křivdil, spílal Tobě,

Bol Tvůj snížil k bídné zlobě,

Odsoudil Tě zrády kleté,

Odpusť Vítku z té paměti,

Že byl kdysi šťasten s Tebou!“

Zvuky ty krev Irmě střebou,

Bledne v nich, jak ku oběti

Uchystána. – „Odpusť Míně,

Že Tě k zoufalosti hnala,

Že Ti trny v život stlala!“

Druhý hlas řek ve hruď klíně

Hrotem ostrým. Irma sedí,

Bol ji strhl v kyprý pažit,

Marně z lásky své by vážit

Chtěla sílu k odpovědi

Vítka: „Odpouštíš mi?“ řekl.

„I pak štěstí mé je celé,

Plné, ryzé, čisté, vřelé,

Jasné, že stín, jenž se vlekl

Za ním, v něm teď setřen plně.“

A hlas druhý: „Tys mé blaho,

Jen co s Tebou, jest mi draho;

Žal mi není, žes mě vlně

Vyrval dravé, v život vrátil,

Nevrátiv mě do bolesti

Viny mé; neb Tvé zas štěstí

Mým je štěstím, obohatil

Si mě znova.“ – Dech se stajil

V hrudi, a přec bolesť cítí,

Musí slyšeť – musí žíti

Irma! – výrok víly hájil

Práva svá. A opěť zvučel

Hlas k ní prvý mluvou temnou:

„Tvým mé štěstí! – ne Ty se mnou

Šťastná. – Jiný, krásný účel

Osud vytk mi – plný blaha!“ –

Irmy duch se napjal slyše,

Bílá hruď ta jedva dýše.

„Ustaň! – víš, jak bolně sahá

Vzpomínka ta v duši chorou,

Že ne s tebou volno žíti;

Pustou poutí jest mi jíti,

Vyzdobenou září sporou,

Štěstím Tvým – – buď na vždy s bohem!

Hříchem-li to velkým není

Útěchu vzíť v rozloučení,

Hvězdu míti v bolu mnohém –

Dovol ústům naposledy!“ –

A než řekla, po čem práhla,

A než retem k čelu sáhla,

Vznesla Irma ovál bledý,

V krásu bledou zulíbaný

Svitem luny – a co vidí,

Kdy zrak po zvuku slov řidí,

Kdy jí růžový keř planý,

Jenž se nad vlnu až sklání,

Méně tají, více jeví:

Vítka vidí a vlas děvy

Zlatý, jak se bílou skrání

Vine, jak ret touhy čelo

Políbil mu – – Výkřik maně

Z hrdla vylét – jak by k ráně

Poslední se srdce chvělo,

Hroznou sevřelo se křečí –

Sklesla k zemi – k hrudi hlava,

Ruce v klín – jen ústa smavá

O životě ještě svědčí. –

A dech jemný rty jí hřeje,

Až pod rouchem, jež prs kryje,

Láskou znícen tep dál bije,

By zval život do naděje,

Obetkal jí kouzlo nové,

Vyvrátil to sudby znění,

Že smrť zeje z políbení.

Procitla a jak kdy snové

Děsní z řas odlétnou duši

Jimi štvané, uhnětené

A zrak bázní v tmu se klene;

Tak kol hledí, jedva tuší,

Že je pravdou život její,

Pravdou Vítek skloněn u ní,

I ten bol, jenž v oka tůni

Rozlil se mu do krůpějí;

A to všecko před tím – víry

Nehodným snem, jenž ji zlekal,

Že duch snivý dlouho čekal,

Že se v štěstí uzřel sirý.

„Zas Tě mám, mým Ty jsi znova!“

Bylo vše, co řekla Vítku,

Nezbylo jí na výčitku

Ani jediného slova,

Ani vrásek, ani hledu.

Byla šťastná a že štěstí

Rádo zajde na bezcestí,

Po blahu kde není sledu,

Vedla Irma Vítka taky,

Kdy k ní used, k ní se shýbal,

K srdci tisk a ústy líbal

Ruky běl a v modré zraky

Duší celičkou se nořil,

Kdy jí leknín podal bílý

A zas utkvěl na ní chvíli,

Jedva dýchal, nehovořil,

By, oč přišel, plně získal,

Čas ten jinde promarněný,

Kdy ku blahu neznal ceny,

Neměl, čím by pozastýskal;

Přelét Irmě oblak duchem,

Setřel úsměv, líce zbělil,

Až se na rtu slovem vtělil,

V jedno splýval s Vítka sluchem:

„Vď, že smrť tak hrozná není,

Ani trpká, bolná zcela?“ –

Tu se Irma odmlčela

Hledíc, jak as otaz cení. –

A po chvíli ona zase:

„Není smrť, kdy život hyne –

Z lásky život v žití plyne,

Bez ní žití smrtí zdá se!

Viz ten květ! – tak krásně sněžný,

Líbán vlnou zdál se žíti,

Rosou v něm se luna třpytí,

A přec zvadne list mu něžný.

To je život jeho.“ Z klína

Leknín vzala, dlouhým hledem

Spočinula v květu bledém,

Jak kdy myšlenka se jiná

Duší bere: „Nechtěj dáti

Víry tomu, co tak maní

V chorém duchu mém se hrání,

Co mu mihem blaho schvátí!

Mám Tě opěť a to stačí

Rozplašiť snů planých pluky,

Blaho setkať z liché muky,

Jež se stínem za ním vláčí.

Ty jsi můj! – O, řekni, prosím,

Že jím nejsi! – žes mi cizí

Jak den noci, kdy po přízi

Paprsků si nad rákosím

Luna spouští hvězdy zlaté,

Žes mi cizím jak žár vodě,

Poroba jak ku svobodě,

Přízeň záští, srdce vzňaté

Láskou k nenávisti podlé,

Žes mi cizím nade všecko,

Vzdálen víc než kmetu děcko,

Nebe moři, božstvo modle,

Že mne neznáš! – a pak ještě

Jsi mně blíže nad vši tuchu,

Jak dech retu, ptáče vzduchu,

Květu mochny krůpěj deště;

Bližší jsi než slovo zvuku,

Řapík listu prvosenky,

Ku osnově outek tenký,

Světlo dnu a střela luku,

Než zatouží po jelenu,

Bližší mně než srdci láska

Noci máje temná zkazka,

Bližší mně než míza kmenu,

Bližší než já sobě sama!“ – –

Dořekla a Vítek němý

Zrak pln záhad upřel k zemi,

Tak laň strne, jestli jáma

Nenadálá hrozí skoku;

Vír-li hučí řeky dravé,

Tak as rybák s člunem plave

Okem poután na zátoku. –

Ticho mrtvé, horší hrobu,

Horší slov těch temné řeči,

Kdy duch utkán v těsné leči

Pout, zná jen tu vlastní mdlobu.

A jak chtěl by slyšeť více,

Najíť pevný jeden z bodů,

Z něho vynésť ku porodu

Blaho, nutil úsměv v líce,

Oko v štěstí, z vrásek čelo,

Zadíval se Irmě v zraky

Plně tak jak alpa v mraky,

Vroucně, jak kdy prvně smělo

Slunce zlíbať země krásu,

Zahleděl se v hloubi oka,

Duši zaved do hluboka

Bledých tahů, ve stín vlasu;

A kdy vyzval všecku něhu,

Otázce by byla v průvod,

A kdy úsměv – první důvod –

Odrazil už ode břehu,

By svým veslem vlny smutné,

Mrtvě klidné porozčeřil,

Kdy již ret se slovem šeřil,

Jak den jitrem, jež snům utne

Vlákna spánku, kdy již vkročil

Irmě vstříc – s ní v polou cestě

Zrak se setkal blaho věstě;

Marně byl by bol s ním sočil,

Marně by chtěl odervati

Jemných rukou jemné jetí!

Vrah by sestoup ku dítěti,

Věk by chtěl se z hříchů káti,

Trůnem zvrh by králů kníže,

Diadémem hodil v blátě,

Purpur svlék a v chudé chatě

Chtěl by štěstí míti blíže;

Andělu by sevšedněly

Stany nebes i čím blaží,

Rád by used na zápraží,

Noci probděl, život celý;

I sám bůh by ty své ráje,

Věčnosť svou tím blahem zleštil

A co z dávna duch mu věštil

A čím protkal lidstva báje

A zač mřel lid, trpěl, strádal,

Vše by uzřel vyplněné,

Dokonané – dovršené.

Marně by si více žádal

Vítka duch, kdy kadeř stlačil

Na šíj bílou a hruď cítil,

Jak se vodopádem řítil

V ní tep klokotný, by stačil

Proudu blaha – marně vzpírať,

Úchvatem co v štěstí vrhá –

Nikdo neví, zda se zmrhá

Dřív, než dovede s ním zmírať.

Jiné víry Irma nemá,

Věří jen, čím hruď se vznímá,

Čím prs kypí, čím se vzdýmá

Do vln ňadro, čím se němá

Ústa chvějí. – Líbá skráni,

Vlas mu plavý, zadívá se –

Opěť líbá – dívá zase,

Nečeká ret na pozvání –

A že pocel vybled z růží,

K novému se rety pojí

A jim v ústret rovnou zbrojí

Vítek vyšel a čím dluží

Irmě, políbením splácí

Jedním – dlouhým. – A tu dobu

Nad vlnou lét úsměv hrobu,

Jako kdy se život kácí,

Jak kdy hvězda s nebe padá

Lilie květ ode stonku,

V tiché noci ohlas zvonku,

Jak kdy zmírá duše mladá.

Irma slyší – ústa krásná

Posledním se zvukem chvějí:

„Vrať mě vlnám!“ – a ret její

Smavý vyzněl: „hynu – šťastná!“