IRMA. (XII.)

Jak les náhle písní zmládne,

Kdy se z jihu jaro vrací,

V haluz stinnou tažní ptáci,

Tak se nad vln proudy chladné

Z hlubin temných vynořily

Víly tváří čarokrásných

A po vlně zvuků jasných

Písně jako dešť se lily:

Noci krásná!

S nebe nám vítej,

Hvězdy své vplítej

Ve bujný vlas!

V lekníny hlavy

Paprsků hravý

Vylévej jas!

Noci krásná!

Háji šumný!

Na sinou tůni

Větérkem vůni

Líbeznou nes!

Krůpěje střásej,

Na šíji nasej,

Bělostnou dnes!

Háji šumný!

Družky milé!

V modravém toku

Radostných skoků

Reje zvuč ryk!

Veselé zpěvy

Na rtech a( děvy

Smíchem zní v dík!

Družky milé!

„Ustaň, písni, v šumném plese!

V proudy nořte sněhobílá

Ňadra! – Aj, hle zabloudilá

K nám se sestra vlnou nese;

Nám se vrací z dálné země!“

Písně stichly – čilé reje

A po vlně v dál se chvěje:

„Nám se vrací v náruč jemně!“

Kde kruh nebes v jemném šeru

V jedno se hladinou splývá,

Jak květ lilie se kývá;

Blíž jak labuť na jezeru

A již v obzor výše vstoupá

Z pola jasný, temný z pola

Nad hladinu oblak z dola,

Až se člunkem poblíž houpá.

V předu zúžen v zobák ptačí

Nad peřej se zvedne náhle

A zpět šíře boky táhlé

Sivým proudem si je máčí.

Nad ním polokruh se klene

Halen černé roušky řasou,

Jež se zasmušilou krásou

Sklání k vlně rozčeřené;

A po bocích jako hadem

Květy ve věncích se táhnou:

Tu se vztýčí a zas nahnou,

A jen loďka vln se chladem

Kolébá tak zasmušile

A tak volně, jak by stála,

Jak by sen se splašiť bála,

Děvě s tváře sněhobílé,

Krásně bledé – bledě krásné,

Jak kdy luna z temna mraků

Unylá se zjeví zraku,

Než zas v černé chmury zhasne.

Bohatá jí kadeř splývá

Čelo vroubíc přes labutí

Šíj, na ňadrech bez pohnutí

Dechem vánku se zachvívá:

Hned se dělí, zase splyne,

Obejme šíj, zulíbá ji,

Ňadra bílá něžně stají

A kdy je se přikryť mine,

Halí roucho jemně tkané

Nad rameny spjaté v řasy

Irmu mrtvou – živé krásy,

Krásy bolné, nevídané!

Jak kdy bludná hvězda bleskem

Divukrásná náhle vzhoří,

V dol se mihne, zhyne v moři,

Za níž oko hledí steskem;

Jako růže kvítek smavý,

Když se jarem porozvije,

Vůní dýchá, rosu pije,

Pohled sytě neunaví –

A přec zarosí to oko,

Že i v kráse je tak kusý,

Že tak krásen zhynouť musí –

Ba to bodne ve hluboko.

A přec každým jarem zvednou

Se zas květy a snad krasší,

Jen ten člověk hrd se vznáší,

A přec kvete jenom jednou.

Jednou bouře loď mu schvátí,

Pohřbí věčně v okeánu,

Krásu setře – setře hanu,

Slávu u potomstva zvrátí,

Vlnou lidstva bol přehluší,

A kdy smetla vše jich štěstí,

Ni slz nedá ku bolesti.

Taký obraz svírá duši,

To vše mluví pohled němý

Na tvář upřen usmívavou,

Na tu kadeř s vánky hravou;

Tak zní bolně haluzemi

Píseň táhlá za večera

Tak v noc černou úpí sova;

Ba tím hledem beze slova

Bolesť mluví tisícerá.

Větší bol, než říci mohou

Slzou zarosené zraky:

Neb to vše by řekly taky

Slzou hořkou, slzou mnohou

Víc mluvící oči tyto,

Němá ústa – ruka bílá

Snad by také zalomila,

Až by bylo nebi líto.

Než tak nedoví se ani

O bolu tom vlna blízká,

Jež o boky lodi plíská,

Kdy se pohne veslo maní,

Které třímá poslední tu

Službu konající ruka,

Oběť truchlou – větší muka,

Než to srdce schopno citu.

Jako had se vymkne svěží

Z ruky, jež mu vůli dává,

Tak to veslo ruka pravá

Náhle pustí – a to leží

Kolebáno na hladině,

Čeká, zda proň ruka sáhne –

Marně čeká. On se nahne

K mrtvé tváři milenčině,

Bledé jak sníh nově padlý

Údolím se pustým stroucí,

Jak květ lilje běloskvoucí,

Než se k zemi skloní zvadlý;

Jako socha mramorová,

V nižto dláto život vlévá;

Odpočívá smavá děva,

Jak by žíti chtěla znova,

Jak by chtěla oklamati

Pohledem tím usmívavým

Smrť chvátící spárem dravým,

Jenž, co urve nenavrátí.

Velký ve svém žalu k smrti

Hledí okem vyčítavým,

Že, kdy bodne spárem dravým,

Člověka hned nerozdrtí;

A zas jak by smířen v sobě

Duchem u minulosť zajde,

Tam se šťasten s Irmou najde,

Jak jí zlíbal líce obě,

Až se rděly do červánku,

Že, kdy slunce za les spělo,

Irmě růží závidělo,

Jak s ní chodil ku skřivánku

Naslouchat té jarní písni

A kdy v srdci pozatoužil,

Duši v duši její hroužil –

Vše to osudové přísní

V jednom vzali pokynutí!

A co zbylo – líbá bledý

Zesnulé ret naposledy

A v posledním obejmutí

Mrtvou Irmu vlnám svěří,

Vlně rodné navracuje.

Ta ji líbá, kolkol pluje,

Proplétá se do kadeří;

Ruku pojme – v proud ji změní,

Až, co vlna víc neznalá,

Člověka že milovala,

Věčně hyne – Irmy není!