IRMA. (XIII. Prozpěv.)

O, ustup, obraze ty svůdný,

Ty stránko lidstva porušená!

Vždyť nejsi o vše oloupena,

Ten člověk Tvůj – to syn jen bludný.

A z čela setři chmurnou vrásku!

V tom srdci lidstva posud klíčí,

Co v člověka jej zase vztýčí,

Až jenom pozná bol i lásku.

I vrácen opěť samu sobě

Zdroj všeho blaha, štěstí pozná

A za co hyna muka hrozná

On snáší – v příští sezná době!

Zná to Vítek – a je šťasten?

Sotva on by odpověděl

A kdo v tvář by se mu vhleděl,

V níž tah každý svraštěn na sten

Výmluvný a bolem rysy

Protkané i dokmit zraků

Bezrosných a čelo z mraků

V dlaně běl – ten nepřál by si

Ptáť se; znal by vše a více

Věděl než sám Vítek bledý,

Kdyby vyšel na výzvědy

Ve hruď vlastní. – Jako lvice

Kojná, jíž hlad hrdlo úží,

Nezná se, kdy od večera

O lup slídí do dne šera,

Jak kdy tetřev volá druži

Ve stín břízy do kapradí,

Jak zrak neví o obraze,

Člověk o zlu, blízké zkáze,

Hřích-li leskem svůdným vnadí;

Tak on nezná, neví ani,

Co by řekl vyzván řečí,

Snad by ret se němou křečí

Sevřel, jež se nedohrání

Na slov hlať. Ni průlom bolu

Z ňader nevyšlehne vzdechem,

Tak v nich klidno, jak kdy mechem

Porost hrad či ledem pólu

Divých vln byl skrocen nával,

Zjemněn úsměvem bod dýky

V pocel vroucí, zvrácen v díky

Kletby vztek, jenž v oběť nával,

Jak by víchru křídla svázal.

Zda to ví, co čet by jiný

Zahledě se pod řas stíny,

V jeho hruď, by z ní mu zkázal,

Co tam zasnulo snem mdloby.

Ba i o tom duše mladá

Jest-li pátrá, myslí, bádá,

Marně hledá zašlé doby,

Posledně kdy v štěstí zřela,

V mrtvé štěstí, ve tvář krásy,

Irmy mrtvé, ve stín řasy

Tmavé, nad níž mramor čela

V sochu strnul. Neznal, že ten

Úsměv tahů skamenělý

Byl jen žití dovyznělý

Rys na šalbu oka spleten,

By bol mírnil – klamal ústa

Chladné rety líbající,

Jak by v útěchu chtěl říci:

„Věř a vlívej v ňadra pustá

Chvění života!“ – Tak sotva

Vítek myslí – hledá spíše

Pravdu od přeludu liše,

Kde by mohla loďky kotva

Upjati se ostrým bodcem

V moři písku, v kyprém na dně

Paměti – tam hledat snadně,

Leč i snadně bludným chodcem

Býti zmítán. A že klidný

Zrak upíná na hladinu,

Jistě nalez v duše klínu

Obraz světlý, jasně vidný:

Irmu nalez jemně smavou,

Jak s ní pluje po jezeře,

V její úsměv více věře

Než v tu roušku kolkol tmavou,

Z níž dech smrti smutně vane;

Vidí ji a leknín bílý,

Jak si zatkla v blahé chvíli

Na hruď v řasný šat – v tom mane

Se mu v duši obraz Míny

A že ten ho vábí zrakem,

Vítek šlehl po něm mrakem

Pohrdání a zas v siný

Proud se zahleděl a toužil

Vyvolať zpět obraz zašlý.

V jeho příchod květem krášlí

Vlastní hruď, v níž bol se ploužil

Dravý – a že oko leskem,

Zaplálo, měl Irmu zase,

Měl a na ni usmívá se –

A hned těžkým schvácen steskem,

Za mrak bolu úsměv prodal –

Vidí: Irma do vln klesla,

Pohozená zří jen vesla –

Ne již Irmu – proud ji zhlodal!

A jen leknín v důkaz plynul

Po peřeji, že kdys žila,

Že kdys ňadra sněhobílá

Zdobil a že na vždy zhynul,

Vyhas žár, jenž prsa zdýmal,

Přání hýčkal, tužby, snění –

Viděl, cítil: Irmy není!

Jen květ bledý v rukou třímal,

Líbal, k srdci tisk, by sirá

Ňadra těšil, svíral v jetí

A zas přál jim skameněti;

Přál si, by bol, jenž prs svírá,

Život vyssál v jednom doušku

Do poslední do krůpěje –

Pak jen věděl, jak tůň zeje,

Co dál bylo, v temnou roušku

Zahalila vlna času

Zastřen obraz, v duši smazán

Byl kus žití, po němž tázán

Nenašel by ani vlasu,

Jímž by mohl spojiť příští

Děje bludné – jak by zazdil

Vchod, vše temné. Snad že brázdil

Vesly poutanými klíští

Lodní lada vody rmutné,

Až se břehům známým vrátil;

Či, co proud byl vlnou schvátil,

Na dně hledalo mu smutné

Oko a kdy přelud v hloubi

Plyna lákal Vítka k sobě,

Setkán z tahů ku podobě,

Irmy vábně smavé, hrou by

Klamnou strh jej do prohlubně,

Snad těm rysům pouvěřil,

Snad že skokem povrch zčeřil,

By ji pojal v náruč snubně,

Na člun vynes, ovil květy,

Jimiž loďky dřeva šedá

Předtím zdobil, jako věda,

Že s ní pluje na zálety;

Snad tak bylo duši choré,

Kdy člun přistál do zátoky,

Kdy zpět pohléd na široký

Rozliv vln, v němž jitra sporé

Kmity na den prohlédaly;

Snad tak bylo – ale udať,

Kdo ved člun, dul v plátna – chudáť

K tomu paměť, kdy bol zkalí

Všecko klidné vzpomínání.

Snad že víly ruka jemná

Vítku byla v průvod v temná

Mračna noci, bílou dlaní

Vlekouc ověnčenou přídu

Z vlny hrobu v přístav známý;

Snad skok jeho nad vlnami

Zadržela, loktem klidu

Snad se dotkla jeho skráně

A sny blahé, krásné vnesla

V síně bolu a ten z křesla

Povyvedla až ku bráně,

Za ním zamkla veřej zlatou

A kdy on se vedrať snaží,

U ní sedla věrnou stráží.

Snad to pravda, – či se matou

Jen sny dochované z bájí

Dávných do paměti prázné,

By v ní spjaly doby hrázné,

Přetržené věčnou tají?

Jak stez když se k řece svádí

A proud pískem zanes stopy

A rys vesel v tůň se topí,

Kdy břeh druhý vyrost v mládí,

Že dál nelze oku hleděť,

Těžko brodem stezky dojíť –

Těžko úsměv Irmy spojiť

S bludným štvaním, o němž věděť

Nechtěl Vítek, aniž snažil

Se naň rozpomínať duchem.

Nechtěl znáti, jak člun ruchem

Přistál, že se rákos zvážil

Do vln pěnných, jimi skropil

Žluté meče polámané;

A než krůpěj z listů skane,

Na skok odvážný se vzchopil

Vítek, kdy loď volnou byla,

Ještě nepoutaná klečí,

K břehu; – ba kdy prostor větší

Hrozil, než se vzmachu síla

Zdála; bolem, touhou vzpružil

Svaly mrštné ve skok smělý,

Že se sražen otřás celý

Člun a zpět plul, až se združil

Se šachoru řasou hustou, –

A tou objat houpán chvíli,

Stál tak němý – zasmušilý,

Co již Vítek v duši pustou

Volá Irmu a sny o ní.

A kdy ty se proudem vlní

A duch kypě z nich se plní,

Marně za nimi se honí,

Ducha marně jimi hněte,

Marně jménem Irmu volá –

Všude prázdno, mrtvo z pola,

Jak by bloudil po zakleté

Půdě pohádek, kdy dobrý

Stařeček se neobjeví,

Ani mocná ruka děví,

By jí sílen kácel obry,

Saně lité. Dravou saní

Byl mu žal, jenž ňadro plenil,

Že by z půle neocenil

Jeho záhub, plenu, klání,

Hnusných vražd a spousty děsné.

Hůř mu v nitru, než té zemi

V níž sup vraždy perutěmi

Ohnivými chýšky vesné

Zažeh, v popel zvrátil, v rumy

Hradů báně, tvrdé klenby

I žeň zlatých klasů, všem by

Zjevno bylo, jak as umí

Soptiť, ničiť, vraždiť, jásať

Nad oběťmi nevinnými,

Chrliť zvůle záměr přímý.

Tak bol umí srdce zdrásať,

Otráviť mu vroucí city

Jedem lilku, hořkou žlučí

Vzpomínek, jež sotva vzpučí

V krásný kvítek porozvitý,

Již je vyrvať z ňader musí,

Byť tam rostl vkořenělý,

Byť on vážil život celý,

Roztrhať jej káže v kusy

Sudba příkrá – ve prach hodiť,

V pouti další pošlapati

Vlastní nohou – nesměť lkáti,

Chtíť jen, by se mohly zrodiť

Květy nové z mrtvé půdy,

Žárem bolu v popel zpráhlé,

Rozmetané v bouři náhlé,

Kdy zrak vyhas a tak chudý,

Že mu rosy na bol není.

A tak štván je Vítek hnětem

Ztráty své i bolu vznětem

Dál a dále bez umdlení.

Břehu vzdálen, od jezera

Hájem prchá přes skaliska;

Touží, hledá, volá, stýská,

Klesá tam, kde ještě včera

Irmu měl, ji zdobil kvítím

A s ní hrál a k němé mluvil,

Ve vranný vlas vínek uvil

Z myrty lesklé, tenkým sítím

Vázal pozdních květů růže;

Šťasten byl, kdy na ni hleděl,

Ač mu bylo, jak by věděl,

Že mu více říc nemůže,

Než ten její úsměv ryzý;

On však za to vše jí řekl

Řečí, zrakem – k ní si klekl,

Líbal na prsou lem řízy

Bílé, nezasteskl ani,

V duchu chorém nebyl sirý,

Měl ji ještě a pln víry

Ve své blaho zíral na ni.

Ne tak dnes, kdy klesl na zem,

Na mech ještě zohýbaný,

Na dav květů rozmetaný

Po něm – skles a divým rázem

Poslední se vzchopil mocí,

V nový běh zas pohnal svaly,

Jak by za ním vyrůstaly

Příšery ze tmavé noci.

Prchal dál to sotva znaje,

Kde cíl cesty, konec pouti,

Kde dáť bolu zahynouti;

Všude pusto, prázdno vlaje,

Odvšad žal mu duši střebe,

Až pad k zemi – zemdlen, zmořen;

Život za ním v trosky zbořen –

Nezná bolu – nezná sebe.

V noc den zapad a z ní nový

Den se zrodil mlhy sivé

A než do hor zašel, dříve

Úsměv přilét na tvář vdovy

Matky – Vítek procít ze sna

Na výzvědy kolem zíral,

Skráně přejel a pot stíral

Z čela bledého, kdy těsná

Ňadra se mu bázní spjala.

Nevěděl, zda sní či žije,

K srdci sáh, to chvatem bije,

Hleděl v síň a ta se zdála

Mu tak známou, tichou, klidnou

Útulnou, jak děcku matčin

Klín. Už vzpomínal si na čin

Zašlý, na svou sudbu bídnou –

A kde teď byl, nechtěl hádať;

Bylo mu tak volno, lehce,

Jako touze, která nechce

Toužiť dále, by si zadať

Nemusela svého štěstí.

A že cítil na svém čele

Jemnou tíží rozechvělé

Ruky, dovolil jí nésti

Se mu po kadeři v týlo

A i druhé přál, kdy chtěla,

Klásti se na osamělá

Jeho prsa, v nichž mu bilo

Srdce volněj pod tou tíží

Ruky neznámé a tklivé,

Cizí ruky, starostlivé,

O níž ví, že neublíží,

Ani neukřiví vlasu,

Aniž srdce bolem zhněte,

Kdy v sluch došlo: „Můj Ty světe,

Dítě mé, můj Vítku!“ hlasu

Známého zvuk plný péče,

Zakalený steskem, jemuž

Rovně najíť nikdo nemůž

V lidském ňadru; kdy hrot meče

Svého zatkne v duši matky,

Větším je, víc srdce zdere,

Než by mohly boly steré

Zhlodať jiných prsou hladký

Ovál. – Matka více trpí,

Cítí hloub a trpčej snáší,

Matce dítě nad vše dražší!

A že na ni zraky chrpy

Tmavé obrátiť se snaží,

Na vše matka zapomíná,

Sebe nezná, má jen syna,

Vroucí slzou blaha vlaží

Líce vrásek, k němu chýlí

Rety zvadlé k políbení,

Jež ne medem – srdcem cení

A ne žárem – láskou zdílí.

V jeho zraku pohled topí,

Jak by práhla v nitro vstoupiť,

Z něho žaly poodkoupiť

Ve hruď vlastní jejich kopí

Vpustiť. A kdy z jeho retu

Vzdech se k sluchu vymkl maně,

Bylo jí, jak kdyby v ráně

Staré kvasil do zánětu

Nový bol. „Mé dítě zlaté!“

Řekla ona a žal nedal

Mluviť dále, jen zrak hledal

V duši věkem pozaváté

Květy, jež by mohla svíti

Na věnec kol chmurných skrání

Vítka, jimi pustou pláni,

Ducha jeho oživiti

Novou setbou – a v tom skytla

Se jí myšlénka tak plodná:

Prošla ji až dolů do dna

A i na dně leskem kmitla,

Hvězdou plála, prolétla ji

Ducha křídlem až v tu hvězdnou

Výši a s ní v hloubi bezdnou

Zří, jak září a s tmou spájí

Zlatých paprsků své světlo.

Uznala ji vhodnou býti,

Důvěří v moc její, sytí

Vítězstvím, jež v ní by vzkvétlo

Nad porážkou chmurné zbroje,

Jež v šik stála pod řas stínem

V modru oka hrozíc klínem

Rozraziť ty světel voje.

„Poslyš, Vítku! – matka zajde

V paměť pro pohádky tobě,

Víš, tu hezkou, již jak robě

Rád si slýchal – snad že najde

Duch v ní úlevy i hoře

Tvé se v zapomnění střese.

Víš, tu o Milušce, kde se

Jasoň pustí k zlaté hoře.“

„Ne – té nechci! – On jí dostal,

byli šťastni. Víš, tu jinou,

Jak se svého štěstí minou,

Jak on sám zde v pláči ostal;

Co s ní bylo, vše se tratí

Paměti mé v mlhy husté.“

„O Hele chceš růžoústé

Slyšet, Vítku, povídati?“

A že přikýv, matka začne.

„Avšak vzpomínám si právě,

Jak si k mé se tulil hlavě,

Ještě dítě – kdy se z mračné

Páry mrtvá víla zvedla

Nad vodou a k svému hochu

Přišla vybělená v sochu,

A tak k němu pousedla,

By mu žalovala na ty,

Kdo jí život podkopali –

A tak spolu dlouho lkali,

Než noc hvězdné svlékla šaty,

Než den rozbřesk v první rdění. –

Usmíváš se, Vítku, tomu,

Jak si bál se víc než hromu

Víly mrtvé v uděšení?

Tos byl dítě!“ „Pusť mě, máti,

Mně tak teskno, úzko tady

A tam volno! – Hleď, jak hrady

Mračné slunce lemem zlatí!“

Řek a marná byla slova:

„Zůstaň, synu!“ – Zved se k běhu,

Až tam ku jezera břehu

Dospěl – a že used, vdova

Matka nechtěla ho rušit

V jeho klidném zadumání;

Zašla v chýšku zvadlou dlaní

Slzu setřít – bolesť hlušit.

A on seděl, – jak jsme zřeli –

Toužil dlouho do hlubiny –

A ta jest jen povrch líný,

Mrtvý hrob a osamělý.

Irmy není! – jen sny o ní

Draly se mu v chorou duši

A že sny jen – prázdné, hlušší

Květů jalových, z nich roní

Se mu slzy na líc chladnou,

Kdy je vadnouť, hynouť vidí,

Kdy sel tužby a co klidí,

Plevy jsou jen sváté zrádnou

Sudbou v jeho ňadro trudné;

Beznádějně planou touhy,

Život za ním snů stín pouhý,

Příští život – žití bludné!