IRMA. (XIV.)

Víte, jak je dlouhý zimy

Těžký sen? – jak pustý, holý

Kraj, kdy zajde do údolí

Chladný sever křídly svými

Nesa na nich příkrov sněžný,

Kdy se blankyt mraky schmuří

A z nich děsné víchry zuří

Jak túr litý, bezotěžný

Bujnou stepí? – Což ta zima

A čin její hlásán zmarem,

Kdy sny protkány má jarem

A v nich země sladko dřímá!

Dřív než v údol ku jezeru

Přišla zima pod krov chatky,

Na šedý vlas staré matky

Vítr sníh snes od severu.

Ještě buk šat hlídal zlatý,

I ten lupen žlutá jíva,

Ještě révy list se dívá

V chýžku na kmit světla vzňatý,

Kdy den mlhou podjesenní

Uhas dřív, než paprsk žhavý

Zapad za hor modrých hlavy;

Ještě vodní hlať se pění

Ostřím skal a větru váním

Vlna za vlnou se žene

I těch bělic vymrštěné

Stříbro kruhy kreslí pláním

Siným, kdy již přišel Vítku

V ňadro jeho nezvaný hosť,

Zima chladná nesouc výhosť

Jara snům i pevnou hlídku

Stavíc kolem, by snad blaha

Záblesk nehlásil se vstoupiť,

Kdy chlad její práhne loupiť

A kdy zničiť, přec jen váhá.

Tak ta zima přišla záhy

A tak náhle, netušeně,

Jak zvuk došlý po ozvěně,

Kdy krok v skalách zbloudí z dráhy

Své a ždá a volá vůdce.

Tak mráz její Vítka zšálil,

Že květ útlý dřív mu spálil,

Než jej skrýť moh. Přilét prudce

Za bolem bol dravým supem,

Že i touhu, naděj schvátil –

A tak Vítek všecko ztratil,

Všecko jedním vzato lupem!

A přec každý večer kráčel

Ku jezeru, used nad ním,

Dozíral až k výspám zadním,

Od nichž mlhy mrak se vláčel –

Pouhý mrak a bezetvárný.

Blíž a blíže z vody vstoupal,

Po peřeji vln se houpal

A kam zasáh jeho zmarný

Dech, vše v plíseň šedou měnil.

A té jako ráně morné

V oběť padly stráně horné,

Zlatý list, co ještě lenil

Poslední vyprodať zboží,

Padla v oběť tůň i její

Brvy černé, jež se chvějí

Dále břehu; jen to hloží

Prohlédalo sivou směsí

Blízko tak, že v době květu,

Kdy sem zabloudí čmel v letu

A než v květ se pozavěsí,

Bzučení lze slyšeť tomu,

Kdo jak Vítek used podál,

Kdo jen klidu srdce oddal

Ne snům těžkým ni jich lomu

V paprsk bolu ostrohranný;

Ba kdy dostoup mrak až k němu,

Že v něm dohléd sotva lemu

Temných vod a na dvé klaný

Když se nad bledé to čelo

Sklenul a dál spustil k zemi –

Ještě čekal, toužil němý

Zrak, zda výpar zhoustne v tělo

Rysů známých, krásných tahů,

A kdy zdá se, jak by zrůstal

Bílý z páry šat – v mih zůstal

Mlhou jen a po dosahu

Jeho marně by se páže

Pjala, marně Vítek bažil,

Kdy květ touhy zmar vždy zvážil,

Že soud věčný věčně váže,

Poutá věčně, věčně vězní.

A tak, že se snem sen ztrácel,

Aniž který Irmu vracel,

Dlouho probděl a zpět bez ní,

Jak byl přišel, kráčel stezí

O bol jeden více v hrudi

A méň o den do osudí

Života, kdy na pomezí

Jeho stál, že kročej krátký

By mu stačil k překročení –

A že váhá, a že lení,

Kdo by věřil, že to matky

Zvadlý ret i vrásek řady,

Ruka kostnatá – vlas sněhu?

Kdo by věřil, že by s břehu

Skok jen stačil život mladý

Prodať? – Ani Vítek víry

Neměl i kdy v mračně bolu

Vraždy blesk šleh do plápolu,

By s ním uhas i ten sirý

Život – byl mu anděl blízký,

Jenž v něm zažehnal bouř litou,

Nes jej křídel pod záštitou;

A s ním vešel pod krov nízký

Vítek klidný, jak ten letní

Večer i dešť jeho mživý

Vešel Vítek zadumčivý

A s ním snové jedva sčetní.

Jindy zase, kdy se zdálo,

Že tak dlouho na břehu dlí,

Zašel k němu matčin schudlý

Krok. Tu usedla s ním málo,

Kolem šíje ruku vila,

Řekla slovo a zas stichla

Jak ta vlna, co v břeh šplíchla –

Chladná vlna i co snila,

Chladné tak jak zimní dechy,

Jež vln brázdy ledem dláždí,

Vše, co žárem dýše, vraždí

Mrazu hrotem. Bez útěchy

Byla vlna, kdy v ni shlédla

Matka, – tak z ní táh proud ledný,

Když zrak dopad na bezedný

Irmy hrob, že v návrat zvedla

Se a s ní šel Vítek němý,

Rád s ní šel a chýšku vítal

A kdy vrásky matce sčítal,

Byla krásou nade všemi.

Potom už víc nešel k vodě,

Kdy ta pozdní jeseň v dýmu

Husté mlhy přešla v zimu

Mrazivou a ve přírodě

Bylo tak jak v nitru jeho –

Mráz a led. A led byl z vlny

Neprůhledný, sněhu plný

A mráz vanul z toho všeho,

Čím dech jarní druhdy dýchal,

Z čeho květ se klonil nící,

Zaváto vše metelicí,

Jejíž bujný komoň pýchal,

S ní-li zajel do údolí:

Půdu zdupal, vody zavál,

Praskal dub, jak s ním zahrával,

Sněhu nanes na skal holý

Hřbet, že ostrý vzlyk se prodral

Z jejich ňader pod tou tíží;

Všude hrozný, kam se vplíží,

Všude černý mrak, kde modral

Se dřív lazur nebesklonu,

Všude smrť a chladné hroby,

Příkrov bílý bez ozdoby,

Všude život ve svém skonu.

Ne tak bylo v nízké chýšce,

Kde ret matky slovem zhříval

Jizbu malou, kol níž příval

Zimy táh jak spící lišce

Přes doupě těch vlků smečka

Hladová. Tak matka stará

Rovna byla dechu jara

Pod sněhem, co zimu přečká,

Až se vtělí ve sněženku,

Rovna byla kvočny křídlu,

Stříbrnému rovna zřídlu,

Jemuž nejde o pomněnku –

Na tisíce mu jich vzkvete

A zas tolik v proud mu padá.

Tak se matce v paměť vkrádá

Na sta zkazek u dítěte

A ty nejkrásnější v davě

Všech mu vypravuje prostě

A zas hledá, jakou hostě

Svého uctí, když on právě

Vyhléd ven na spoustu zimní.

Zda to slyší, co v sluch vchází,

Či se duší jeho plazí

Výzev země? –: „Též si zdřímni

A snem krásným jak já zasni,

Zamuř oko pod závěje

A sám vejdi do naděje,

Že než dosníš, smavou dásní

Zulíbá Tě rozdech jarní,

Probudí Tě květem fial,

Zas Ti vrátí, co byl přijal,

Úrokem si pozamarní –

Zdřímni jen a uvěř ve sny,

Jež sníh bílý hlídá hebce!“

Tak as zima Vítku šepce,

Kdy v ni nahléd skrze těsný

Pruh, v němž květy zmrzlé tály

Na skle okna, kdy dech krbu

Hřál. – A viděl starou vrbu

A list její jedva znalý,

Jak se houpá s větve spuštěn,

Jediný na holé sněti.

Poután vlákny větrem letí,

Osud jeho nerozluštěn,

Jeho účel bezúčelný.

A s ním on tak srdce druží,

Jak, kdo šťasten, ve květ růží

Vkládá úsměv těšitelný;

Tak se cítil jemu rovným

Životem i sudbou svojí,

Že, co v myšlenkách se rojí,

Co mu bylo nevýslovným,

Vše se chvěje vysloveno

Listem vrby do podrobna.

Řeč to byla polou hrobná,

Polou žití neceněno,

Více na vůli těm dáno,

Kdo s ním chtějí pozahráti,

Jimž bol není, kdy se zvrátí –

V dnešní noc či v příští ráno,

V okamih či po čas dlouhý.

Tak se jemu blízkým našel,

Že zrak k němu ještě vznášel,

An už dech úst jeho prouhy

Ledných květů kouzlil ve skle.

I když odvrátil se zcela,

V duši posud listem chvěla

Holá haluz – její lesklé

Rysy načrtané v půdě

Černé, v půdě jeho žalu,

Jako v tmavém vlase králů

Bledý démant zbarven rudě

Světla zžehem. S ním se baví,

V listu tom bol vlastní hraní

A jím znovu ňadro zraní,

Neslyší, co máť mu praví.

Tak den mnohý prošel chatkou,

Mnoho pohádek tak vřelých

Do myšlenek osamělých

Vítku zašlo mluvou sladkou,

Zaklepalo na hruď jemně,

Stíny vyplašilo z řasů

Tmavých, rozlilo se v jasu

Oka, zašlo v bolné témě

Pod kadeře rusé. Ale

Mnoho jen tak proletělo,

Jiných víc mu dovyznělo,

Než zvuk moh se upjať v žale

Tom, jenž na skálu až stvrdal,

Jak šum háje zněly zkazky,

Rozpadaly na obrázky,

Jimiž bol ne Vítek zhrdal.

On jim rád byl, kdy se nesly

Ze rtů matky v duši sirou,

Prosáklé tak jemnou vírou,

Že v nich každý ton se kreslí

Světlým tahem, jemuž stinnou

Plochou vlastní nitro bylo;

Byl jim rád a cenil dílo

Zašlých bájí a ne vinou

Jeho byl duch nevnímavý,

Jenž, co slyší, nerozumí.

K nim se rád on vrací z dumy

Těžké, jim se po bok staví,

S nimi zlatou stezkou kráčí

K slunci, větru, k luně bledé,

Za tři moře s nimi jede,

Pro tři péra k ohniváči,

S drakem láme tvrdé kopí,

Otravné v prach leje víno,

Krásné tělo milenčino

Mrtvou, živou vodou kropí.

Byl jim rád a ty-li stichly,

Vybral úsměv vyzývavý,

Slovo prosby, pocel žhavý,

A jím zval zas matku, v nich-li

Poustala zahleděvši

Se naň okem zaroseným,

Kdy jej zřela zamyšleným

A tak málo dbalým ke vší

Kráse pohádky i kouzel,

A kdy pousmál se v líci,

Vše mu chtěla z kraje říci

A že on se slyšeť zpouzel,

Počla tam, kde sám řek mezi

A co řekla naposledy,

Můstkem spojila: „Tak tedy –“

A zas celou duší vězí

V srdci pohádek a zdobný

Její šat z řas kyprých skládá.

Tak dnů prošlo celá řada

A krok zimy je tak drobný!