Ironická ballada.

Jel rytíř v těžkém brnění.

A nevěřil slunci, které svítalo,

ni síle, již cítil v paži své,

ni komoni, jenž cválal vesele,

– nevěřil nikomu!

A rytíř jel jak v těžkých m’hách.

Nevěřil kříži, který heslem měl,

nevěřil panoši, jenž ho provázel,

nevěřil dámě, jejíž nosil znak,

nevěřil nikomu!

A rytíř jel – a mlhy padaly!

Hvězdy se čistily, měsíc svítil bled,

– večer byl! –

a komoň klusal smutnou pustinou.

A rytíř nevěřil!

A potom zmizel... zmizel daleko.

Jel jako ve snu – mlhy padaly!

A propasť zela před ním hluboká,

a když se kácel do té hloubi střemhlav,

ani té nevěřil!