Ironické sloky.

Do zahrad vítr studený svál listy poslední

se stromů mechem porostlých... Kraj zvolna umírá.

Než půjdeš spáti, srdce, k slunci pohledni,

jak každým krokem sesláblejší k západu se ubírá.

A rychle jeho pocel pij (on, kterak dobrý je!),

než tichá milenka a nikdy neunavená,

noc dlouhá, těžkým závojem tě přikryje,

než shasne červánků láva plamenná.

Pohleď: sen horký s babím letem odletěl

k svým bratřím divokým do krajů tropických.

Je tichý háj, kde hymnus pyšný zněl

v tikotu hnízd, v ševelu křídel mladických.

Má svůdnost hurisky a sílu obrovu

noc, která číhá na všech stranách za večera stinného.

Podvedla slunce, zabila. Na jeho sedí na rovu.

Zlekané srdce, neprchej! Jí neujde nic živého!

A dobře uděláš, své vzdory rázem zlomíš-li

a poddáš-li se té, jež milostnou je a vražedně tak opojnou.

O hvězdách nedumej, proč, jiskřivé dnes nevyšly.

Běž spáti odevzdaně s nějakou myšlenkou pokojnou!