IRONIE OSUDU

Slibovali jsme si, slibovali,

ani píď že nedáme;

suverénnost jsme si přisahali,

přisahali? Už jí nemáme.

Smiřujem se! jako rodní bratří

s katy blahé paměti;

deptali nás, jak se patří,

tiskli v ocelové objetí.

Smiřujem se v lásky rozplývání,

nabízíme úsluhy;

hnedle budou v našem domě páni

a my ponížené posluhy.

Zapřaženi vlastním lásky poutem,

vlezem do jha, svět to ví;

potáhneme cizím pod chomoutem,

na rukou zas staré okovy.

Otroky my, oni excelence,

osude náš nelidský;

jak to bylo na počátku kolověnce,

Amen! tak to bude na vždycky! –

Slibovali jsme si, slibovali,

ani píď že nedáme;

suverénnost jsme si přisahali,

jubileum! už jí nemáme.

Národního světce, jaké žaly?

starý fundus, také prodáme!