Ironie.

Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý,

a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,

mé myšlénky, jež z večera již usínaly,

svým vytím probudí – dva chrti mdlí a zrosení...

Je jisto: půjde opět s kytkou u fleuretu

a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii,

bez bázně, hany, úsměv kolem retu,

jak Bayard chodil v duell pro běloučkou Marii.

Ač na dnešek ho sami zase vyzývali,

vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,

dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,

poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.