ISOLA BELLA.

To večer byl, kdy planul růžově

na horách bílý sníh,

a v jezera pláň modře zčeřenou

loď naše veplula –

s paluby vlály šátky ke břehu,

zrak tonul do dálky – –

V mlh šerý přísvit zvolna halil se

hor majestát tak přísně velebný,

až zdály se být mnichů řadou jen

v širokých pláštích s šedou kapucí,

a noc, jak bývá někdy v podzimu,

klesala rychle, ve tmu halíc vše.

Tůň jezera též rázem zčernala,

v níž probleskoval pruh jen z achatu,

jejž rozjetá loď ryla v samet vln.

Však ani stožár nebylo již zřít,

a bílá plachta, jak pták do výše

když letí, očím náhle zmizela,

a ticho velké, širé, slavnostní

svou ruku kladlo na daleký svět.

S paluby prchl již, kdo s námi jel:

Angličan suchý s rudým deštníkem

a s dlouhou Miss, jíž oči svítily

pod večer jak dva bledé smaragdy,

švitorné obě mladé Francouzky,

jež stále smály se, Rus vysoký

s tou vážnou, tichou tváří dobráckou,

německý student, hlouček Švýcarů

i ta – ta s lící divně kouzelnou,

jak Sanzio je uměl malovat,

Madonna, v loktech božské Bambino,

nad níž se skláněl Ital osmahlý

s divokým, chmurným zrakem briganta

Umlklo vše, já zůstal v přídi sám

a v lenošku se stočiv, pozorně

jsem zíral mlčky v neproniklou tmu.

Mně zdálo se, že plujem bez konce,

kde žádný duši nekyne již cíl,

kde temnost spí jen věčná, nehnutá,

kde žádná hvězda neosvítí noc,

kde tiš, jen tiš a mrtvá prázdnota –

v tu nekonečnou propast daleka,

jež nemá začátku ni východu

a kam se ztrácí, nezříc návratu,

co žilo, všecko. V dálku neznámou.

A v duši náhle lítost zaťala

svůj spár tak bolestně a hlodavě –

Na všecky mladé sny já vzpomínal,

jež křídlem duhovým mi spěly vstříc,

a když jsem chopit chtěl je – ulétly;

na zlaté luky smavých nadějí,

illuse lásky marně odkvetlé;

na přízrak slávy, jenž byl výsměchem;

ach, na co vše já tehdy vzpomínal!

Čar zmizel, kouzlo vše se rozprýsklo,

a to, co plálo v dáli – ideal,

to chtění dobra, touha po kráse,

vše ztrácí se a uniká mi v tmu – –

Rozpřáh jsem náruč: Ne, ó neprchej!

Leč osleplý zrak černou zřel jen tkaň,

já nevěřil již v Světla živou moc,

dech mrazu vál mi v duši mrákotně –

ta noc mně byla jako věčný hrob,

a na kolena kles jsem v zoufalství,

ku předu, k dálce ruce vypjaté – –

V tom za skalisko loď se uhnula

a vzkřik jsem úžasem!

Zář jasná udeřila v oči mé,

z vod náhle stříbrných

jak přelud povstal faty morgany,

hle, Ostrov Čarovný!

Nad modrou tůní věnec loggií

se vzpínal s věží, a dál terassou

stoupala k výši zahrad nádhera,

kde palem, datlovníků vějíře

svítily v bujné jarní zeleni.

Nad keře obelisků řada ční,

a na nich hoří zlaté pochodně,

a jasné, bílé sochy z mramoru

v nich skví se krásy živým přeludem.

Tma ve výši, tma vzadu, v dáli též –

zde Světlo jest, zde radost zpívá si,

ze zahrad vane hudba toužící . . .

A na výstupku, mírným obloukem

kde sloupořadí níž se sklánělo,

tančilo sedm dívek bělostných,

a sedm znělo k tomu tamburin

a tichý zpěv se nesl k jezeru –

Isola Bella! Ze tmy vstala jsi

tak luzná, zářící!

Mně v duši ještě dnes, kdy smutna jest,

jak ráje skvoucí zjev,

v noc hoře, zoufání plá obraz tvůj,

svět Krásy zázračný!