ISRAFEL (I.)

Jak zlatá koule země letla vzduchem,

v němž všecko nachem zářilo a plálo,

vše prostory se chvěly tvorčím ruchem,

z dna propastí se první světlo smálo.

Jak brillantové vodopády lily

se v prostoru hloub hvězd plamenné květy,

v nich měsíc velký, noční motýl bílý,

plál opálem. Tu nové rostly světy

na troskách starých, které září zkvětly,

tam mléčných drah se rozvíjel pruh světlý,

tu Orion svou zlatou třásl kšticí,

ba samy staré skály na měsíci

do vrásek svojí zkamenělé lávy

svit usmívání zapustily zlatý.

Rej mlhovin, vír komet, sluncí davy!

V tmách chaos vřel jsa okovy duh spjatý.

Vše bylo život, ruch a první snění,

vše závrať, vzlet a síla, opojení,

a z hlubin tmy a z planoucích niv světla

se září vůně hymnou k nebi letla.

Sen stvoření! ruch žití! život plný!

hloub prostoru a vzduchu žárné vlny!

Svit mladého dne padající k zemi,

jež jako dívka svými kadeřemi

se halí v závoj zlatobledé páry,

nad hlavou mraků poletavé tvary

a v hrudi první símě, tvorčí hnutí,

a na rtech první píseň procitnutí

se poprv zemí, ženou, matkou cítí –

sen stvoření! lze krásnějšího sníti?

A země kouzlo nikdo nevypraví:

tu bájné stromy, obrovité trávy,

skal skupení bez ladu a přec v kráse,

lesk první rosy v kapradiny řase,

mih prvních křídel ptačích v zkvětlém keři,

let motýla, jenž zbloudil v háje šeři,

ples zlatokřídlé mušky na leknínu,

vše stopeno v jas, vše dřímajíc v stínu.

Tu první pozdrav moře slunci hřmělo,

jež hlavu zářící z vln povznášelo

do každé vlny vbodnouc zlaté střely.

A vlny hřměly, jásaly a vřely,

břeh duněl, azur plál a hloub se smála;

dešť perel do řas, vlasů vpletla skála

a z hnízda orel splašen vzpjal se k výši,

let napojit se blesků k slunce číši

a s křídel rosa padala mu zlatá.

Les v světle koupal se i poušť se leskla

jak zlatá niva v dálku rozepjatá,

řev pardala, pláč, v němž pěnička steskla,

šum cedrů, vlny jek a klasů chvění,

vše bylo souzvuk, všecko opojení!...

Vše dobré jest, bůh tiše k sobě pravil.

Tlum andělů se u bran ráje stavil,

spěl prostorem a zadíval se k zemi.

Hle, onen nejkrásnější mezi všemi,

jenž v hloub se noří s hlavy něžnou sklonou

a jehož oči v zlatých řasách tonou,

jest Israfel! Stůj, duchu! Pán tě volá,

slyš, jeho hlas zní, nikdo neodolá,

v svém víru stane světů jízda smělá.

Tví druzi všichni uklánějí čela,

nuž skloň je také, vlasů závoj tmavý

spusť přes obličej, by tě neoslnil

proud jasu z tváře boha. Slyš, co praví,

a hleď, bys věrně jeho rozkaz plnil!

„Má tvorčí ruka klesla. Dokonáno.

Nad světem v nachu první plane ráno,

nad světem v krátce první hvězdy vzplanou,

jak zlaté slzy v kalich noci skanou.

Jsem spokojen, ples tvorčích slastí cítím,

ať květy čeřím, světy v propasť řítím.

Vše stvořeno; ať dál jde svojí poutí,

já stvořitel chci v slávě spočinouti,

ve oblak zlatý v strážných duchů davu,

blesk pod nohama, zahalím se v slávu.

Leč vědět chci, jak na zemi se žije.

Slyš, Israfeli! eemě budeš zvěstí,

čím prales lká, čím vlna o břeh bije,

čím hučí oceán, vše budeš nésti

na hymnu krásy zladěno a spjato

mně v tónech písně, padající zlato.

Ty místo srdce lýru nosiž v hrudi:

ruch života, jímž v ňadru země budí

se mladé símě, ptactva povyk plesný,

niv vlnění pod sladkým dechem vesny,

let vichrů, kteří jako draví oři

svým kopytem div azur nerozboří,

čím zraje klas, čím hrozen nalévá se,

sen poupěte, chvit muších křídel v řase,

běh vlasatic a šumy vodopádů,

vše zmírněno a stkáno do souladu

v tvé lýry struny zabuší a ke mně

se hymnou vznese, jaké nezná země.

Jdi, lýrou tvou ať projede vše žití,

tluk srdce světa ať mé srdce cítí,

mé dílo ať zpěv její obejímá,

mé hromy ať jí v zlaté struny buší,

ať jásá, stená, burácí a hřímá –

jdi, budiž světu echem, světa duší!

Jdi na práh světů k ráji, každým ruchem

vzplaň myšlénkou a písní zazvoň vzduchem,

ať řinou se jak perly padající,

jak vodopádu hudba při měsíci,

jak vánku šum, když v klasy dýchá zlaté

a zavíří jak struny rozepjaté,

jež z hvězd jsem napjal mezi nebem, zemí,

ať vichřicí jsou stromů haluzemi,

ať orkánem, jenž pouští pustou cválá,

ať jimi zní má radost i má chvála!

Jdi! lýro nebes, v které moje díla

se v krásy věčné věčný souzvuk slila!“

Dav andělů se rozstoupil. Noc klesla

jak hnědý plášť kol beder země. Tiše

vzpjal křídla Israfel jak zlatá vesla

a mezi hvězdy letěl výš a výše

jak báječný pták, jako labuť bílá,

a ruchem křídel smutná hudba lila

se prostorem. Tam, kde plá bledým jasem

jak zářný brillant noci tmavým vlasem

kmit Siria, tam used k nebes prahu

a v hvězdných očích slzí rosnou vláhu

se díval dolů. Mlha kryla šedá

zem dřímající. On se zachvěl bolem,

sáh k srdci svému – ale běda, běda, –

na místo vzdechů tón se vlnil kolem

a za ním druhý, v ňadrech jeho hrála

již rajská lýra, on již srdce nemá. –

I zaplakal. Tma z hlubin bezdna vstala

a byla noc tak smutná, tichá, němá.