ISRAFEL (II.)

Báj o ráji? Zem celá byla rájem,

kde plálo vše a věčným kvetlo májem.

V nach stopena a bledě zlatoskvělá

mha vroubila hor ledovitá čela,

par bílých sloupy jako bájné zjevy,

jak duchů postavy se nesly nivou,

kde sterých ptáků zvučné zněly zpěvy,

a stopen v lučin zeleň temně snivou

jas slunce v barvy rozkládal se skvoucí.

Od stromu k stromu liany se pnoucí

v sad báječný poušť zpráhlou proměnily,

mech na boku i šedé skály snily,

skráň dumnou spjavše zlatých stínů clonou;

co lkala vlna, bylo bájí vonnou,

co šuměl prales, bylo svatou hymnou.

Na chvíli větry ve rákosí zdřímnou,

tu s leknínem, tam s rosou laškujíce.

A přišla noc – ó jaké teprv divy!

šer západu, svit luny, večernice!

A proudy vůně jasným vzduchem spějí

jak plnou rukou v údol, háj a nivy

by rozhazoval anděl moře její.

Rej světlošek se snesl na křovisko

a staré stromy divných stínů plné

tak čněly výše, hvězdy k nim tak nízko

se skláněly a haluzemi hrály.

Vše bylo tiché, vonné, čaruplné,

vše omámením, rozkoší a sněním

a úžasem a tajným roztoužením,

až květům v očích rosné slzy stály.

V stín starých jilmů, v hustou, svěží trávu

se tulila jak ptáče první žena,

květ kaliny jí deštěm skropil hlavu

a steré sny a touhy beze jmena

jí šuměl.bor, jí povídala vlna,

až vzdech rozehřál ňadra čaruplná

a hlavy sklonem v klín jí spadly květy.

Nad řeřáb nachem svítily jí rety,

vlas zlatý rámcem vroubil její líce,

v nichž chvělo se cos, jako od měsíce

by paprsk smavý ozářil jí tahy,

sjel na ňádra i boků úběl nahý.

Co v očích hrálo, to byl azur celý.

Zde seděla již dlouho zadumána,

kouř modrý z lesů, první oběť rána,

jas rosných kapek, v nichž se luhy skvěly,

vším krása její byla stupňována,

však rovněž tklivé její zamyšlení.

Co dělala? Kdo skolébal ji v snění?

Proč jako jindy nešla do přírody,

proč nesčeřila nožkou stříbro vody,

ve kalich květů v stínu staré sosny

proč nevnořila více ret svůj rosný,

proč nepozvedla břečtanu prut svislý,

jejž v nočním reji laňka nožkou zhnětla?

Ký čarný přelud utkvěl v její mysli?

Proč nedívala se, jak vážka letla

v kraj zřídla noříc křídla smaragdová?

Proč vstala teď, proč usedla si znova?

Hle, laňka zvyklá jísti s její ruky

dnes polekána stojí mezi buky

a zdráhavě se blíží, hlavu kloní,

a ptáků dav se nadarmo dnes honí

jí u nohou a netrpěliv čeká,

by jak dřív vzala někoho z nich v dlaně.

Kvil rákosí, i větví ruch ji leká.

Teď k srdci sklesla její ruka maně;

je poledne, jak v zlatě stojí stráně

a jako had se v slunci leskne řeka.

Ó chvíle štěstí, kouzla, snů a blaha,

kdy v srdci ženy touhy ruch se vzmáhá,

kdy jako poupě, které vazby tísní,

chce uvolnit si žena vzdechem, písní,

kdy poprv v sobě přírody hlas cítí

a poznává, že v lásce celé žití,

že v lásce všecko. Divné, svaté chvění,

vzdech stajený, vše v barvách jiných hraje

a ruka vlhne, v zrak se slza pění,

svět na báji a báje do snů taje...

Jen v světlo hleď, ty poupě usmívavé,

a v lásku ženo! Stopen v stíny tmavé

stál kdosi za ní, velký stín a světlý;

kol bledých tváří černé vlasy letly,

jas hvězdy tonul v oka zlaté řase,

dvé křídel na bedrách mu kolébá se.

Stál dlouho tak, a jak naklonil čelo

a rozpjal křídla, cos jak hudba znělo

a hrálo tiše, dojemně a tklivě.

Jak ohledla se žena zádumčivě,

již jako labuť letěl zářným vzduchem,

jen zlaté pruhy letly za ním k nivě

a vzduch se chvěl té hudby sladkým ruchem.

Kdo byl ten zjev? Rci, ženo, tvého čela

proč úbělová skráň se uzarděla,

jak polil by ji západ slunce nachem?

Rci, proč se chvěješ? touhou, nebo strachem?

Zřím slzy oka, slyším, jak ret ptá se:

Ať jest, kdo jest, jen přijde-li on zase?

Dost duchů zářných rajskou nivou lítá:

ten slunce vodí večer v lázeň moře,

ten řetězy hvězd v bránu noci splítá,

a jiným ranní zardívá se zoře,

ten kalich květů naplňuje vůní

a mladé ptáky láká na výsluní;

však tento zřídka zbloudí mezi jilmy,

jen přelítne, jen zastaví se pouze,

však jeho pohled, jeho hlas čím byl mi,

když ňádra má se v první chvěla touze!

Ó bych ho mohla připoutati k zemi!

Já skryla bych ho svými kadeřemi,

na srdci mém by musil usnout blahem;

leč smí on s ráje rozloučit se prahem?

Zda milovat smí aneb zdali může?

Jak? může jen? ne! milovat on musí!

Až přijde, v cestu naházím mu růže,

kol šije vrkoč ovinu mu rusý,

jej budu prosit o úsměv jen jeden

a potom teprv, pak uvěřím v éden.

Bouř nad zemí své hněvy rozpoutala,

leč přešla zas a zem se v slzách smála.

Přes řeku, která rozprouděná hřměla,

strach v oku první žena přejít chtěla,

leč brzy stáhla bílou nožku zpátky.

V tom uslyšela známý tón a sladký:

on za ní stál, na křídla rozložená

ji položil a nad přívalem vznášel

se vítězně, že ani bílá pěna

se nedotknula roucha jeho lemu.

Jak démant z boží koruny by našel,

on nesl ji a ona tiše k němu

svou čarokrásnou naklonila hlavu.

Juž přenes ji a chtěl ji složit v trávu

a roztáhnout zas křídla k letu v dáli,

leč ona před ním padla na kolena,

dech tajil se jí, v očích slzy stály

a bouřně letla ňádra roztoužená,

a jako příval balvany je chytán,

tak slova její vzdechy přerušená

a její pláč na vlnách citu zmítán

mu v sluch zněl jak pláč větrů v podjeseni.

I zůstal stát a stopen v přemýšlení

jí naslouchal: „Ó viz stín stromů dlouhý“ –

Zas nové slzy, nový ston a vzdechy –

„ó nenech mne tu hynout bez útěchy!

Vím, nebešťan jsi a tvůj úsměv pouhý

jest zdrojem jen a cílem mojí touhy.

Čím tobě pouhá žena býti mohu,

já tobě, který v tvář se díváš bohu!?

Proč skrýváš líc, proč skláníš zlaté řasy?

Ó pravdu máš, jest málo na mně krásy,

však srdce mám – proč zachvěl jsi se nyní?

Ó prosím, rci, jaká tě bolest stíní?

Ó slovo jen – tvůj ret se mluvit zdráhá?

Já nevím, co jest život, ale blaha

a strastí víc a celé, plné nebe

jsem teprv našla, co znám, svatý, tebe!

Či nesmíš milovat? Či měl bys zhynout,

vlas můj kdyby měl vlasem tvým se vinout

a tvoje rety na má padnout ústa?

Ó postůj! slyš, má láska v bouři zrůstá,

měj slitování, láska-li ti tajem!

Jen úsměv jeden a pak leť si rájem

a nepřicházej třeba nikdy více!

Vím, co jest láska; z tiché holubice

se kouzlem jejím stává lítá lvice.

Ó smiluj se a ulev mojí touze!“

On tiše stál a usmíval se pouze.

A za chvíli vzav krásnou hlavu její

se nachýlil k jejímu obličeji

a hlavu její na svá ňádra sklonil.

Jak chvěla se, když na hruď jeho klesla,

jak plála blahem – rychle hlavu vznesla,

tón zlatý z ňader jeho vzduchem zvonil,

na hrudi jeho darmo srdce vroucí

tluk srdce hledalo. I stála chvíli

jak omráčena. On svou hlavu skvoucí

jí kladl v klín a naslouchal, jak pílí

tam v ňadrech krev, jak čilým chvátá ruchem.

„Já nemám srdce,“ pravil s těžkým vzdechem.

Nic nemluvil, jen políbiv jí čelo,

se vyvinul jí z loktů divým spěchem

a jako meteor let tichým vzduchem.

Jak hudba vání jeho křídel znělo.

A ona klesla; s rosou, která mechem

své brillanty smavé rozsypala,

se mísily teď první slzy její.

Svět stopen v mlhu, kol propasti jen zejí,

a ona poprv usnouti se bála.