ISRAFEL (III.)

Hvězd sítí Israfel se k zemi díval.

Noc byla jasná, za stínem stín splýval,

kol měsíce tlum obláčků táh pestrý,

tu bílé růže, do dálky se ztrácí,

tu vlny stříbrné, tam zlatí ptáci.

A s tichem temno jako rodné sestry

nad světem rozepjaly křídla vonná,

v nichž démanty hvězd rozhrály se zvolna

a plály víc, až azur, temná clona,

se jimi chvěl jak zlata krůpějemi.

Snil Israfel a lýry píseň bolná

se nesla k nebi – ale dolů k zemi

za hvězdou padající letly s chvatem

sny jeho duše; na kruhu z hvězd spjatém

stál v těžkých dumách. Jako holubice

když k nebi vzhledne, nežli zřídlo zčeří,

zrak jeho těkal k hvězdám od měsíce,

dvé křídel složil jak ten, kdo se modlí,

a přece v duši propasť viny měří.

Jak dlouho v snění u bran ráje prodlí,

kdy ukončí tu píseň čaruplnou,

jež vichrem lká, sní stromem, šeptá vlnou,

v níž stvoření se k svému tvůrci blíží,

jenž v jejích vlnách blesknou tvář svou zhlíží?

Ta píseň zní jak harfa Aeolova

a posud v nocích máje v teplém vzduchu,

kdy stichne slavík, zazvoní nám k uchu

zpěv cizích hlasů, k nimž duch skládá slova,

zní, padne v duši odlesk její bludný

jak slunce paprsk na dno tmavé studny,

zní, jejím tónem usne trud i vina,

a srdce doufá, touha uhasíná,

zní, stále zní a více neuhasne!

Teď Israfel vzpjal křídlo zlatořasné

a sklonil hlavu, jak na štíhlém stvolu

květ lilije se pohne slíbán lunou,

zas křídel van, jak někdo chvěl by strunou,

v tmách hvězdou letěl – musil, musil dolů!

Na loži z mechu tkaném hebkou řasou,

nad hlavou střemchu, jasmín, květy hlohu,

v stín stajena, však zářící svou krásou

se chvěla první žena. Nahou nohu

jí líbal v bázni plazivý květ lilku,

nad ní se stromy spjaly k baldachýnu,

jen ze sna vzdechly, ticho zas, jen chvilku

cos zašeptal druh nakloniv se k druhu,

jak věděl by, kdo dřímá v jejich stínu.

I vlny spaly. Sterých křídel v luhu

stich snivý ševel. Na vodě jen v kruhu

cos vířilo, snad motýl purpurový

květ hledal, kde by vyčkati moh k jitru.

Roj světlušek pad v kalich leknínový,

a na hvězdy hrál sobě v husté trávě,

a růže snily, brillanty v svém nitru,

víc vzplály hvězdy – půlnoc byla právě.

Však žena nespala. Vzdech těžký vinul

se z bílých ňader, bez ozvěny hynul,

jsa stíhán jiným, slza hrála v očích

jak střemcha s rosou zlatých ve vrkočích.

Dvě bílé ruce, pruty vodních liljí

se s bledé tváře svezly na kolena,

a ňader květy závoj vlasů kryl jí;

jím vzpjaly se a bleskly do úbělu

jak na jezeru vlna rozbouřená.

Jak třtina chvěla v divokém se želu,

nach s bělostí jí na skráni se střídal,

zrak v lesních stínech každý zákmit hlídal,

do dálky zřela; – mlhou stříbrojasnou

bod zlatý mih se ve hvězd hravé směsi,

jež září jeho chvějí se a hasnou,

rost jako pták, teď stanul nad pralesy,

dvé křídel zří juž, jak veslují vzduchem,

jenž chvěje se zas známým, sladkým ruchem.

Již vidí ho, teď dotk se země nohou,

již jak stín světlý stojí pod oblohou,

jež zdá se nad ním do výše se klenout.

On přišel přece, nemoh zapomenout!

I vstříc mu letí, k nohám se mu vrhne,

když zdráhá se, na ňádra svá ho strhne,

v stín táhne jej a v mech jej k sobě nutí,

a jeden šepot, jedno obejmutí,

a jedna vůně, jeden lesk vše kolem.

Hlas její vítězný byl jásot plesný,

však jeho slova divným zněla bolem,

na skráni jeho stín se míhal děsný,

když v polibků a objímání příval

on hlavu svou do jejích ňader skrýval.

Tu ona, jasná, smělá, jásající

se jako dítě v slzách usmívala

a v různé směsi políbení, vzdechů,

cos pláč i hymnu v ňádra jeho lkala.

„Rci, zda jest vinou, srdce milující

když vstříc ti buší v nedočkavém spěchu?

Proč zdráháš se, či bojíš se snad boha?

Či musí k prahu ráje zpět tvá noha?

Což není země nám dost velkým rájem?

V žár dne nás prales skryje v chladné stíny,

noc posype nás hvězd a květů májem,

zda může býti lepší život jiný?

A bůh? či není sám vší lásky pramen?

Ó prosme ho, on mechem šatí kámen,

tká břečtan skalám do svraštělých spánků,

on srdce dá ti zpět a slunce plamen

v něm rozžhne tobě leskem do červánků!

Buď mým a líbej, já ti srdce vlíbám,

když na svých prsou v sen tě ukolíbám,

vem srdce mé, žár jeho oboum stačí,

buď mým! náš život jako píseň ptačí

zde uplyne nám v jednom opojení –

proč prchat chceš? jen pohled! políbení!“

On stále trval zamyšlen a němý,

tvář plnou stínů, zrak upřený k zemi.

Pak rychle vstal, byl veliký a děsný,

a promluvil – tak vichr lesem duje: –

„Já zaklínám se všemi květy vesny,

co vzduchem víří, mihne se a pluje,

co v zemi klíčí, etherem co letí,

co živí proud, co dřímá v stínu snětí,

co stoupá mízou v květy bylin stvolem,

co jásá písní, co naříká bolem,

tvé rozkrocené vášně mocným žárem,

svým původem, své nesmrtnosti darem,

ať slyší hvězd to oblouk zlatotkaný,

i větrů sbor i všecky světa strany

i bůh na zlatém trůně oblakovém,

já pravdu dím, ať jediným tím slovem

svůj ztratím ráj a tebe získám, dítě,

slyš, věř a miluj! já též miluji tě!

Však jako ty já nemám víry v boha;

věz, od té chvíle, co má smělá noha

kraj ráje k tobě letíc opustila,

tys modlou písní mých, mým bohem byla.

On vzal mi srdce, toto valné moře,

jež perly citu vrhá z hlubin hoře,

tu svatých vzdechů věčnou klenotnici,

tu v temných nocích hvězdu hárající,

ten oltář lásky, útěchy a smíru.

To urval mi a do bouřného víru

svých světů, plných veleby a krásy,

mne postavil, v má ňádra vložil lýru;

mám pěti orla let i život řasy,

pád hvězd, šum listí, moře vlnobití,

a nikdy to, co bytost moje cítí.

Mně srdce vzal, on, lásky bůh a míru!

Nuž miluji tě! Vím, že láskou pouze

svět můž’ se vznášet na hranách své osy,

že láskou démanty jsou vlny v strouze

a v perly vzplanou pouhé kapky rosy,

že láskou z tmy chaosu vykypělo,

co spojila v svět tvorčí chvíle prvá,

že v tvar se slilo, dřív co v zmatku vřelo,

že láska jenom línou prodchla hmotu,

že láskou smrt se vzpjala ku životu,

že láskou bůh sám žije jen a trvá!

Nuž této lásce v oběť vše, co mohu,

dám s nadšením. Viz, nyní vracím bohu

dar jeho sobectví a jeho zvůle!

Mně tvého srdce stačí zářná půle,

chci zhynutí než žití neúplné.

Já opustím ráj a opláču snadno

těch světů legiony světlovlnné,

svých bratrů pluky, všechněch divů množství,

i moc a schopnost zřít všem tajům na dno,

za srdce lidské zatracuju božství!

Viz ňádra má, z nich lýru boha trhám,

v tvou náruč sebe, ji zpět k nebi vrhám,

ať blesky svými bůh mne třeba schvátí,

ať zem otevře jícny svoje bezdné,

tvůj úsměv cestu do pekel mi zlatí,

jich tma ozáří tvoje oči hvězdné,

viz, lýra letí!“ – – – – – – – – A juž letla vzhůru,

vždy výš a výše přímo do azuru,

jak zlatý dešť se vzduchem zajiskřila;

na prahu nebe, kde vír světů pestrý

se tísní v tmách, zas lýru utvořila

a hvězdy přijaly ji jako sestry,

v jich chorovody též svou záři mísí

a podnes lýrou u bran ráje visí.

A dole? darmo čekali hněv boží.

Div za divem. Ve snách se stromy chvěly,

vše vzplálo zlatem a v tom Israfeli,

jak slunce když svou zář do trávy složí,

se křídla s beder sešinula k zemi

a stříbrnými hrála krůpějemi

a v rosu tála v barev pestré změně.

Nad hlavou jejich boží láska plála

hvězd úsměvem. Líp žena boha znala,

a první muž pad v náruč první ženě.