ITALSKÁ PODZIMNÍ.

Je zářijové slunce mdlé,

jež z mračen časem prodere se.

Na větru chvějivě se třese

žloutnoucí listí povadlé.

A ptáci už se vydávají

na cestu k jihu přes moře,

slepice teskně krákorají

v chladnoucím písku na dvoře.

Už vlaštovky teď teplo hnizd

pod krovy opět opustily!

Jak divně stromy šelestily,

když chladný vítr v listí hvizd’! –

I stesklo se mi, stesklo zase,

sám nevím, po kom pojednou,

teď podzim když sem ubírá se,

teď luka když zas sešednou.

Jakobych letěl s ptáky zpátky,

přes moře v dálku, v slunný jih,

přes cesty, lesy, křižovatky,

přes bílé mlhy zmoklých lích.

Tam někam, teď kde réva zraje,

mok rudý palčivé sny tká,

z vesnické krčmy v ticho hraje

veselá hudba italská.

Zřím ramen oblých blesk se točit,

a žhavých očí lesk zřím plát,

kdy nevíš, začnout kde, jak počít,

v šelestu sukní kam se dát –

Adiže může zpívat dále

v svém řečišti svůj horský zpěv.

Je víno dnes a hudba v sále

a v žilách rozžhavená krev...