ITHAKA.

...Krev vylil Odysseus a volal stíny,

jež uchvátil proud dávno minulý,

a mrtví nořili se ze hlubiny

a bratrsky se k reku vinuli.

Jak dlouho hynul steskem po Ithace,

slz proudy ronil nymfy v objetí!

...a marno toužení a marna práce!

...ukažte cestu, mrtví v podsvětí!

Jsem ošlehán již větry, závějemi

a ve vlasu mám plno popele;

jen modrý dým, jenž nad mou pluje zemí,

zřít aspoň touží oči ztesknělé!

Jen vidět aspoň šedém na obzoru,

kde v moře stápějí se oblaka,

pruh výspy skalné, zamlženou horu

a věděti, že tam jest Ithaka!

Nuž, mrtví, rcete, kudy cesta spěje,

co hrozí mně, než v rodný vejdu dům,

již dosti dlouho bloudím bez naděje

jsa hříčkou živlům, bouře úderům...

A my, dnů pozdních zmalátnělé děti,

jichž celý život hledáním je cest,

tu báj si přečtem’, živou po staletí,

jak starou pohádku, jak dětskou zvěst.

A síly nemáme přec zabloudilí,

by zrak se upjal pevně do dáli,

svých tužeb krví bychom probudili

těch dávno mrtvých valné přívaly.

A práva nemáme jak heros řecký

dlaň ve bratrský stisk jim podati

a naše zápasy a touhy všecky

k nim nemohou se vzepnout v závrati.

Cest našich ztemnělých a bezvýsledných

cíl zahořklý a mdlý a zmatený,

dnů život prázdných, zoufalých a bědných

zda s dávnými nás sblíží kořeny?

Kam naše cesty, kam se ubírají?

...Hle, do dálek se pohled otvírá

a před námi si mořské vlny hrají,

proud bez mezí se vlní do šira,

jak Odysseus zde dlíme na pobřeží,

nad hlavou bílá letí oblaka,

kams v neurčito naše cesty běží

...a příliš daleko je Ithaka.