IV. 17. LEDNA 1915

Byl den to zase jednou bez otřesů,

neděle pěkná. Čas plul dumavě

jak tichá řeka šerem starých lesů.

Nic nehnulo se. Ráno při kávě

jsem noviny čet. Bulletiny klidné

z bojiště hlásí lehké přestřely.

Nic v denních zprávách. Vůbec závěr týdne

zní konejšivě. Čekat, příteli!

Oblaka zatím čistým nebem plula.

Jiřinka přišla s vrstvou vážných knih –

a tak jsem překládali Thrasybula

a jednali o věcech athenských.

Po Nepotovi jsme se ponořili

do dějin umění: sloup dorický

jsme porovnali s jónským, vykreslili

jsme hlavice si, potom prakticky

jsme určovali různých budov slohy.

Šlo všecko hladce. V posled (trošíčku

na žákyně své pyšen úspěch, vlohy)

pohladil kantor moudrou hlavičku.

A odpoledne prošlo nad obrázky

starého alba. Přešlé století

se svými lidmi, ději, vztahy, svazky

se vyhrnulo z naší paměti.

Pak šeřilo se. Nebe potemnělo

oranží barvou vzplála oblaka.

O žití buržoů se číst mi chtělo,

i vzal jsem starého si Balzaca.

Teď noc je. Tichou tmou vše venku skryto,

pár světel z dálky zří mi do oken.

A já jsem právě dopsal verše tyto

a čekám harmonický klidný sen.