IV. A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti

A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti

až k nebesům – nám stále vraživým,

když vrazi jali se tě v posměch bráti,

tu chutě výhost dal jsem plesům svým.

Ó matko! ty mne znáš, zřela jsi slzy moje,

tvůj žal mne vábil, bouřil, pobádal,

a když jsi svěřila mi utrpení svoje,

vroucí jsem s tebou prosby k nebi slal.

Však hlucho, ticho bylo v nebi zamračeném,

vždy více ubíjel tě nevolníků pán,

tak mrtvo, teskno bylo v kraji utlačeném,

že byl mým prosbám směle výhost dán –

an problesklo mou duší cos o nebezpečné

pověsti utlačených prarodů,

jež dí, že nemůže být bůh té lásky věčné

tím chladným zhoubcem jarých národů.