IV. Alcocer.

Na rozkaz Alfonse krále

vyobcován dobrý Cid;

rytířů s ním tři sta jelo,

udatný a čacký lid.

Alcocer, tu známou pevnost,

dobrý Cid svým lidem vzal,

v níž Maur se spojenci svými

dlouhý čas jej oblehal.

Do rvačky se nedostali,

Maurů houf byl ze všech stran,

statečný když Alvar Faněz,

de Minnaya jenž byl zván,

ku družině Roderiga

tato smělá slova děl:

„Z království až Leonského,

přátelé, váš dav sem šel,

tam, kde statky máte svoje,

každý milerád sem spěl.

Statnosti vám zapotřebí,

dosti pro vás Bůh jí schoval,

jed by špatně získaný chléb,

kdo by s Maury nebojoval.

Vesele se pusťme do nich,

na ně vrhněm se jak reci,

nebo tím jen zasloužili

slávu všecku naši předci!“

– „Minnayo,“ Cid odpovídá,

„jako smělci hovoříte,

ale též jak rytíř dobrý,

všemi vážený, jak víte.

Chcete dokázat mi, dobří

dědové že vznik vám dali,

jimž čest vždycky svatou byla,

kterou stále zvětšovali,

kteří smrti nebáli se,

neklesli před zlobou v mdlobě,

před zrakem byť vaším stála,

z toho vzor vezměte sobě!“

Pedru Bermudezi na to

vlastní prápor odevzdal,

„Slyšte Pedro Bermudezi,

rekem jsem vás vždycky zval

a tak vám, rytíři ctnému,

prápor svůj bych rád sám dal.

Nespěchejte s ním tak chvatně,

než bych kam vám ukázal!“

Pedro Bermudez dí na to:

„Ctěný Cide, přísahám

u Trojice nejsvětější,

věz to svatý Jakub sám,

dnes že vám svůj vztyčím prápor,

odkud po dnes nezavlál,

jako věrný kdybych padl,

více cti bych vyzískal.“

S větší ještě statečností

hřebci ostruhy své dal,

středem Maurů dal se v útěk,

jimi bez škody se hnal,

za ním Cid též hrůzné v šiky,

na bojišti pán a král.