IV. Babieça.

Odtáhnul již z Toleda,

Cid, ten proslavený rek,

sněmy ukončeny jsou,

jež se odbývaly tam.

Do Valencie jde Cid,

kterou Maurům uloupil,

reků s sebou devět set,

z rodů vede přeslavných.

Babieça dobrý kůň

za ním kráčí na uzdě,

s králem rozloučil se Cid,

který doprovázel jej.

Od sebe jsou daleko,

za králem tu pošle Cid,

o milost pak žádá jej,

že s ním chce mít rozhovor.

Na Cida již čeká král,

na věrného leníka,

a Cid praví: „Králi můj,

špatně jsem to pořídil.

Babieçu s sebou vzav,

oře toho slavného,

který pouze patří vám,

přednost máte ve všem mít.

Nikdo nesmí nároků

naň mít, vy jen jediný,

abyste znal jeho mrav,

pověst svou zda zaslouží.

Před vaším tu zrakem chci

udělat, co nezvyklé,

co dělávám v poli jen

s nepřítelem v zápasu.“

Začal jeti dobrý Cid

na koni, jejž hermelín

zdobil, ostruhy mu dal,

žasem trnul nyní král.

Vida, jak s ním dobře jel,

pochválil král obadva,

toho, jenž jej řídil, tak

jako reka statného;

stejně koně chválil též,

jako nejlepšího z všech.

Babieçy prudkostí

jedna uzda prasknula.

S jednou však jím vládl Cid,

jakby na louce s ním jel.

Král to viděl s lidem svým,

žas je jal nad divem tím.

Děli: slechu nebylo

o takovém komoni.

„Dobrý králi,“ pravil Cid,

„ode mne jej račte vzít.“

„Cide, nechci vám jej brát!“

Cidovi král odpoví,

„spíš kůň můj kdyby byl,

vás bych rád jím obdařil.

U vás lépe schován jest,

nežli jinde může být,

sama sebe ctíte jím,

i nás v stupni nejvyšším.

Ctí i celou moji říš

slávou vašich skutků jen,

ale chci-li svým jej zvát,

musíte jím ovládat.

Kdybych přec jej užít chtěl,

od vás bych jej vzíti měl.“

S Cidem rozloučil se král,

Cid mu ruce zulíbal.

Do Valencie Cid jel,

kde byl čekán od přátel.